Babiččino zklamání: „To dítě je jen přítěž“

„Petro, už zase brečí! Nemůžeš ho aspoň na chvíli uklidnit? Vždyť je to k nevydržení!“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem v předsíni s mobilem v ruce, zoufale hledala další pracovní inzeráty a snažila se ignorovat Matějův pláč, který se rozléhal celým bytem. Babička, moje máma, byla u nás už třetí týden a místo pomoci mi jen připomínala, jak moc jsem selhala.

„Mami, prosím tě, můžeš ho na chvíli pohlídat? Potřebuju aspoň odpovědět na pár e-mailů,“ snažila jsem se zachovat klid.

„Já? Já už jsem svoje děti vychovala. To dítě je jen přítěž. Kdybys nebyla tak neschopná, měla bys práci a nemusela bys mě tu otravovat!“ Její slova mě bodla jako nůž. Vždycky jsem si myslela, že když bude nejhůř, rodina mě podrží. Ale teď jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

Matěj mezitím přišel do kuchyně, v ruce plyšového medvěda. „Maminko, pojď si hrát.“ Jeho oči byly plné slz a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Za chvíli, broučku,“ pohladila jsem ho po vlasech a v duchu si vyčítala, že nejsem lepší máma.

Když jsem byla malá, máma byla přísná, ale spravedlivá. Po tátově smrti jsme zůstaly samy a ona dřela ve fabrice, aby nás uživila. Vždycky mi říkala, že musím být silná a nikdy nesmím spoléhat na nikoho jiného. Teď jsem ale byla v pasti – bez práce, bez peněz a s dítětem, které nemělo kam do školky. Ve školce na sídlišti bylo plno a na soukromou jsme neměli.

Ten večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Matěj už spal a máma si v obýváku pouštěla televizi tak nahlas, že jsem slyšela každé slovo. Najednou přišla do kuchyně. „Víš, Petro, já tě nechci urážet. Ale měla by sis najít chlapa. Sama to nezvládneš. A Matěj… ten tě jen brzdí.“

„Mami, to myslíš vážně? Je to můj syn! Miluju ho! To, že mám teď těžké období, neznamená, že bych ho vyměnila za lepší život!“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Máma pokrčila rameny. „Já jen říkám pravdu. Dneska je těžká doba. Kdybys byla chytřejší, nenechala by ses vyhodit z práce.“

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – že mě šéf donutil podepsat výpověď, protože nechtěl matku s malým dítětem; že jsem se snažila najít školku i práci zároveň; že jsem noc co noc brečela do polštáře strachy z budoucnosti. Ale místo toho jsem jen mlčela.

Další dny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala s nadějí, že najdu aspoň brigádu. Ale všude chtěli buď nástup ihned, nebo směny do večera – což s Matějem nešlo. Máma mi opakovala, že mám být vděčná za její pomoc, ale každá její poznámka mě bolela víc a víc.

Jednou večer jsem zaslechla její rozhovor s tetou Lídou po telefonu: „Petra je úplně neschopná. To dítě je rozmazlené a ona si myslí, že jí všichni budou pomáhat. Já už na to nemám nervy.“

V tu chvíli jsem se rozhodla. Druhý den ráno jsem sbalila Matějovi batůžek a vyrazila s ním do parku. Seděli jsme na lavičce a já mu šeptala do vlasů: „Neboj se, broučku. Nějak to zvládneme.“

Když jsme se vrátili domů, máma seděla u stolu s hrnkem kávy. „Kam jste byli?“ zeptala se bez zájmu.

„Venku. Potřebovali jsme čerstvý vzduch.“

„Víš co? Já už tu dlouho nebudu. Mám taky svůj život.“

„To chápu,“ odpověděla jsem tiše.

Ten večer jsem si sedla k počítači a napsala zoufalý e-mail ředitelce školky: Popsala jsem naši situaci a poprosila o jakékoliv místo – třeba i na půl dne. Odpověď přišla druhý den: „Paní Petro, máme jedno místo na dopoledne. Pokud můžete nastoupit hned, přijďte zítra.“

Rozbrečela jsem se štěstím i úlevou. Když jsem to řekla mámě, jen pokrčila rameny: „No vidíš. Kdybys nebyla taková hysterka…“

Ale já věděla své. Druhý den jsem vedla Matěje do školky a on se mě držel za ruku tak pevně, až mě to zabolelo. „Maminko, ty půjdeš pryč?“ zeptal se tiše.

„Jen na chvilku, broučku. Pak si pro tebe přijdu.“

Cestou domů jsem brečela i smála se zároveň. Byla jsem vyčerpaná, ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už mám práci na poloviční úvazek a Matěj chodí do školky rád. Máma k nám chodí méně často – prý má dost svých starostí. Někdy si říkám, jestli je lepší mít rodinu za každou cenu, nebo raději méně lidí kolem sebe, ale zato opravdovou oporu.

Co myslíte vy? Je lepší snášet rodinné výčitky kvůli pomoci, nebo si raději všechno vybojovat sama? Má smysl čekat pochopení od těch nejbližších?