Po dvaceti pěti letech: Návrat k první lásce

„Tomáši? Jsi to opravdu ty?“ ozvalo se za mnou v přeplněné kavárně na Andělu. Ztuhl jsem. Ten hlas jsem poznal okamžitě, i když jsem ho neslyšel čtvrt století. Otočil jsem se a spatřil Janu. Moji Janu. První lásku, která mi kdysi zlomila srdce.

„Jano…“ vydechl jsem. Všechno kolem se rozplynulo. Byla to ona – o něco starší, s jemnými vráskami kolem očí, ale pořád stejný úsměv, který mě kdysi dostal. V očích měla slzy.

„To snad není možné,“ řekla tiše a objala mě. Chvíli jsme stáli v objetí, dva cizinci spojení minulostí. Lidé kolem nás si nás zvědavě prohlíželi, ale mně to bylo jedno.

Sedli jsme si ke stolu do rohu. „Co tady děláš?“ zeptala se. „Mám tu schůzku kvůli práci,“ odpověděl jsem a snažil se znít klidně. Ve skutečnosti mi srdce bušilo jako o závod.

„Já tu bydlím už deset let,“ řekla a zadívala se z okna. „Nikdy bych nečekala, že tě ještě někdy potkám.“

Vzpomínky na gympl mě zaplavily jako přívalová vlna. První polibek na školním hřišti, tajné schůzky v parku, dopisy psané propiskou na linkovaný papír. A pak ten den, kdy mi oznámila, že její rodiče se stěhují do Brna a ona musí s nimi.

„Pamatuješ si na ten poslední večer?“ zeptala se najednou. Přikývl jsem. „Nikdy jsem na něj nezapomněl.“

Mlčeli jsme. Vzduch mezi námi byl nabitý nevyřčenými otázkami. Proč jsme si nikdy nenapsali? Proč jsme to nechali být?

„Víš, dlouho jsem tě hledala na Facebooku,“ přiznala Jana. „Ale nikdy jsem nenašla odvahu ti napsat.“

Zasmál jsem se hořce. „Já tě taky hledal. Ale vždycky jsem si říkal, že už máš svůj život.“

Objednali jsme si kávu a začali si povídat o všem možném – o práci, dětech, rozvodech, zklamáních i radostech. Jana byla rozvedená, měla dvě dcery. Já byl čerstvě po rozvodu a syn studoval v zahraničí.

„Víš, někdy mám pocit, že jsem celý život jen čekala na tohle setkání,“ řekla najednou Jana a zadívala se mi do očí.

Cítil jsem to stejně. Ale zároveň mě svíral strach. Co když je to jen nostalgie? Co když si jen idealizujeme minulost?

Další týdny jsme se vídali čím dál častěji. Chodili jsme na procházky po nábřeží, smáli se v kině, povídali si dlouho do noci. Bylo to jako návrat do mládí – a přitom úplně jiné. Oba jsme měli za sebou život plný ran a zklamání.

Jednoho večera jsme seděli u mě doma a Jana najednou řekla: „Myslíš, že máme šanci?“

Podíval jsem se na ni a v hlavě mi vířily myšlenky. Moje matka by to nikdy neschválila – pořád doufala, že se vrátím ke své bývalé ženě kvůli synovi. Bratr mi vyčítal, že utíkám před odpovědností. A já sám jsem si nebyl jistý, jestli mám právo začínat znovu.

„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Ale chci to zkusit.“

Začali jsme spolu trávit víc času i s našimi dětmi. Nebylo to jednoduché – moje bývalá žena mi vyhrožovala soudem o syna, Janina starší dcera mě nesnášela a dávala to hlasitě najevo.

Jednou večer u večeře Jana propukla v pláč: „Možná jsme udělali chybu… Možná jsme měli zůstat jen vzpomínkou.“

Chytil jsem ji za ruku: „Nechci tě znovu ztratit.“

Byly dny, kdy jsem měl chuť všechno vzdát. Když mi matka řekla: „Tomáši, vždyť jsi měl všechno! Proč tohle děláš?“ nebo když mi syn napsal: „Tati, proč jsi tak najednou jiný?“ Cítil jsem vinu i vztek zároveň.

Ale pak přišel den, kdy jsme s Janou seděli na lavičce v Riegrových sadech a ona mi položila hlavu na rameno. „Víš, co je zvláštní?“ zašeptala. „Že mám pocit, jako by žádný čas neuplynul.“

Usmál jsem se a políbil ji do vlasů. „Možná proto jsme dostali druhou šanci.“

Dnes je to rok od našeho setkání v kavárně. Není to pohádka – máme za sebou hádky i slzy, rodinné spory i chvíle pochybností. Ale máme i něco, co jsme kdysi ztratili – naději.

Někdy přemýšlím: Je možné začít znovu po tolika letech? Nebo je minulost příliš silná? Co byste udělali vy na mém místě?