Mám odpustit Petrovi, který se po letech vrátil?

„Tak co, mami, pustíš ho zpátky?“ ozvala se dcera Klára, když jsem seděla v kuchyni a zírala do hrnku s vychladlým čajem. Její hlas byl tichý, ale v očích měla stejnou nejistotu, jakou jsem cítila já. Petr stál za dveřmi, s kyticí růží a omluvou na rtech. Po patnácti letech manželství mě opustil kvůli mladší ženě. Tehdy jsem si myslela, že už nikdy nebudu šťastná.

„Nevím, Klárko,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi běžely vzpomínky jako film: první společný byt v paneláku na Jižním Městě, hádky kvůli penězům, smích na chalupě u Berouna, jeho první nevěra, kterou jsem tehdy odpustila. Ale tentokrát to bylo jiné. Odešel. Nechal mě samotnou s dvěma dětmi a hypotékou na krku.

Petr se vrátil po třech letech. Prý si uvědomil, že udělal chybu. Jeho nová láska ho opustila kvůli jinému. Najednou stál přede mnou, starší, unavenější, ale s očima plnýma lítosti. „Jano, prosím tě… vím, že jsem ti ublížil. Ale já tě pořád miluju. Dej mi ještě jednu šanci.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu tu kytici omlátit o hlavu. Ale místo toho jsem jen seděla a mlčela. Děti byly rozpolcené – Klára byla naštvaná, Tomáš spíš zvědavý. Moje máma mi volala každý večer: „Janičko, lidi dělají chyby. Táta ti taky nebyl vždycky věrný a vydrželi jsme to.“ Ale já nejsem máma.

Začaly se mi vracet staré rány. Pamatuju si noc, kdy mi Petr oznámil, že odchází. Seděli jsme u stolu v obýváku, děti už spaly. „Jano, já už takhle nemůžu. Potkal jsem někoho jiného.“ Jeho hlas byl klidný, jako by mi oznamoval změnu tarifu na elektřinu. Já jen seděla a dívala se na něj – na muže, kterého jsem milovala od devatenácti let.

První týdny po jeho odchodu byly peklo. Nemohla jsem jíst ani spát. V práci jsem dělala chyby, šéfová mě poslala domů s tím, že mám „něco řešit“. Kamarádky mě tahaly ven na víno a snažily se mě rozesmát. Ale já měla pocit, že se mi zhroutil svět.

Pak přišla fáze vzteku. Začala jsem běhat – utíkala jsem před bolestí i před sebou samotnou. Děti byly statečné, ale viděla jsem jim v očích smutek i zmatek. Tomáš se ptal: „Mami, vrátí se táta někdy domů?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Roky plynuly a já se pomalu stavěla na nohy. Naučila jsem se opravovat kapající kohoutek i měnit pojistky v bytě. Našla jsem si novou práci v knihovně a začala chodit na keramiku. Občas jsem měla rande – většinou katastrofální. Jeden pán mi hned na prvním setkání vyprávěl o své sbírce známek a druhý si spletl moje jméno.

A teď je Petr zpátky. Sedíme spolu v kuchyni a on mi vypráví o svých chybách a samotě. „Jano, já vím, že jsem tě zradil. Ale chci to napravit.“

„A proč bych ti měla věřit?“ ptám se tiše.

Petr sklopí oči: „Protože už vím, co znamená být bez tebe.“

Dny plynou a já nevím, co dělat. Klára je zásadně proti: „Mami, on tě zase zraní! Nech ho být.“ Tomáš je zdrženlivější: „Třeba se změnil…“ Máma mi radí odpustit: „Život je krátký na to být sama.“

Ale já mám strach. Strach z toho, že zase uvěřím a zase budu zklamaná. Strach z toho, že už nikdy nebudu opravdu šťastná – ani s Petrem, ani bez něj.

Jednou večer sedíme s Petrem na balkoně a díváme se na světla Prahy.

„Pamatuješ si ještě na naši první dovolenou v Krkonoších?“ zeptá se najednou.

Usměju se přes slzy: „Pamatuju… Byli jsme mladí a blbí.“

„Já bych chtěl začít znovu,“ řekne Petr tiše.

Mlčím dlouho. V hlavě mi běží všechny ty roky bolesti i radosti. Vím jen jedno – už nikdy nebudu tou stejnou Janou jako předtím.

A tak tu sedím a přemýšlím: Mám mu odpustit? Nebo mám jít dál sama? Co byste udělali vy? Dá se vůbec po takové zradě ještě věřit?