Může někdo skutečně vydržet s mojí dcerou?

„Lenko! Už zase? Copak nemůžeš jednou přijít domů v klidu?“ křičela jsem na dceru, která právě práskla dveřmi a hodila kabelku na zem. Bylo už skoro jedenáct večer a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, zatímco můj muž Petr se snažil předstírat, že spí. Ale já nespala. Nemohla jsem. Od chvíle, kdy se Lenka narodila – navzdory všem lékařským prognózám – jsem žila v neustálém napětí a strachu o ni.

„Mami, nech mě být! Nejsem už dítě!“ vyštěkla na mě Lenka a já v jejích očích viděla stejný vzdor, jaký jsem kdysi měla já sama. Ale ona byla jiná. Všechno prožívala naplno – radost i bolest, lásku i nenávist. Když byla malá, říkali nám sousedé, že je to malý uragán. A já byla pyšná. Jenže teď, když je dospělá a vdaná za Michala, začínám pochybovat.

Michal je hodný kluk. Pracuje jako elektrikář, je tichý, klidný a nikdy nezvyšuje hlas. Když si Lenku bral, varovala jsem ho: „Je to složitá povaha, Michale. Není to lehké.“ Jen se usmál a řekl: „Já ji miluju.“ Tehdy jsem mu věřila. Ale dnes…

Před týdnem mi volal: „Paní Nováková, můžu si s vámi promluvit?“ Jeho hlas byl unavený, zlomený. Sešli jsme se v malé kavárně na náměstí. „Nevím, co mám dělat,“ začal tiše. „Lenka je pořád nespokojená. Křičí na mě kvůli maličkostem, hádáme se kvůli všemu. Já už nevím, jak jí pomoct.“

Seděla jsem tam a cítila se bezmocná. Vždycky jsem chtěla být dobrou matkou. Když mi bylo dvacet pět a lékaři mi řekli, že nikdy nebudu mít děti kvůli zdravotním problémům, zhroutil se mi svět. Ale pak se stal zázrak – otěhotněla jsem. Těhotenství bylo těžké, porod ještě horší. Ale když jsem poprvé držela Lenku v náručí, věděla jsem, že za to všechno stálo.

Jenže teď mám pocit, že jsem selhala. Možná jsem ji rozmazlila. Možná jsem jí dávala příliš volnosti. Nebo naopak málo lásky? Vždycky byla jiná než ostatní děti – tvrdohlavá, emotivní, nespoutaná. Ve škole měla problémy s autoritami, doma často odmlouvala. Petr říkal: „To přejde.“ Ale nepřešlo.

„Mami, proč jsi mě nikdy nenechala být sama sebou?“ vyčetla mi jednou Lenka při jedné z našich hádek. „Vždycky jsi mě chtěla mít podle svých představ!“ Zůstala jsem stát v kuchyni s rukama ponořenýma do dřezu a nevěděla, co říct.

Teď sleduji její manželství a bojím se o ni i o Michala. Včera večer jsem zaslechla jejich hádku přes tenké panelákové zdi: „Proč nikdy nejsi doma? Proč ti na mně nezáleží?“ křičela Lenka. Michal mlčel. Pak práskla dveřmi a odešla.

Dnes ráno mi volala: „Mami, můžu přijít?“ Její hlas byl roztřesený. Seděly jsme spolu u stolu a ona brečela: „Já nevím, co mám dělat. Všechno kazím.“ Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem necítila jen vztek nebo frustraci, ale hlavně lítost.

„Lenko,“ řekla jsem tiše, „možná bys měla vyhledat pomoc. Tohle není jen o Michalovi nebo o mně…“

Zvedla hlavu a podívala se na mě s očima plnýma slz: „Myslíš psychologa?“ Přikývla jsem.

Doma jsme o tom večer mluvili s Petrem. „Možná jsme ji měli víc vést,“ řekl smutně. „Ale vždyť jsme dělali všechno pro ni…“

Další den šla Lenka poprvé k psycholožce. Byla nervózní, ale po návratu řekla: „Bylo to zvláštní… ale asi to potřebuju.“

Začala chodit pravidelně a pomalu se měnila. Hádky s Michalem neustaly hned, ale začali spolu víc mluvit. Jednou večer přišla domů a řekla: „Mami, dneska jsme si s Michalem poprvé po dlouhé době sedli a povídali si bez křiku.“

Cítím úlevu i strach zároveň. Vím, že cesta před nimi nebude lehká. Ale možná je tu naděje.

Někdy v noci ležím v posteli a přemýšlím: Udělala jsem pro Lenku opravdu všechno? Může někdo skutečně vydržet s mojí dcerou – nebo je to jen moje vina? Co byste udělali vy na mém místě?