Po třiceti letech mě opustil – a pak se vrátil: Můj život mezi nadějí a zoufalstvím

„Barboro, musím odejít.“ Ta slova mi rezonují v hlavě už tři roky. Stála jsem tehdy v kuchyni, v ruce vařečku, a Petr se na mě díval pohledem, který jsem nepoznávala. Po třiceti letech společného života, po všech těch Vánocích, dovolených na Šumavě, hádkách kvůli dětem i smířeních u sklenky vína, prostě řekl jen tohle. Neptal se, neomlouval se, nesliboval návrat. Jen odešel. Dveře za ním tiše klaply a já zůstala stát v tichu, které mě dusilo.

První týdny jsem byla jako ve snu. Všude byly jeho věci – starý svetr přehozený přes křeslo, holicí strojek v koupelně, jeho oblíbený hrnek s nápisem „Nejlepší táta“. Naše děti, Jana a Tomáš, už byly dávno dospělé a žily své životy. Volali mi každý den, ale jejich hlasy byly plné nejistoty. „Mami, co se stalo?“ ptala se Jana. „To přece nemůže být pravda,“ říkal Tomáš. Ale byla to pravda. Petr byl pryč a já nevěděla proč.

Začala jsem chodit do práce dřív než obvykle. V kanceláři na úřadě jsem se snažila soustředit na tabulky a formuláře, ale myšlenky mi pořád utíkaly k němu. Kde je? S kým je? Co jsem udělala špatně? Večer jsem sedávala u televize a předstírala, že mě baví nekonečné seriály. Ve skutečnosti jsem jen čekala na zvuk klíče v zámku. Ale ten nikdy nepřišel.

Po půl roce jsem začala chodit na procházky do parku. Tam jsem potkávala staré známé – paní Novotnou s jezevčíkem, pana Dvořáka, který vždycky nosil noviny pod paží. Všichni věděli, co se stalo. V malém městě se nic neutají. „To je hrozné, Barboro,“ říkala paní Novotná soucitně. „Ale jste silná žena.“ Já jsem se jen usmívala a přikyvovala, ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Mami, musíš něco změnit. Přijeď za mnou do Prahy.“ Odmítla jsem. Nechtěla jsem opustit dům, kde jsme s Petrem vychovali děti, kde jsme zasadili jabloň na zahradě a kde jsme přežili všechny bouřky života. Ale Jana byla neústupná. Nakonec jsem sbalila pár věcí a odjela.

V Praze jsem poprvé po dlouhé době pocítila něco jako radost. Chodily jsme s Janou po kavárnách, smály se a povídaly si dlouho do noci. Viděla jsem, že má svůj život – práci v reklamní agentuře, přítele Filipa, plány do budoucna. Byla jsem na ni pyšná. Ale zároveň mě bodalo u srdce – proč já nemám žádnou budoucnost?

Po návratu domů jsem se rozhodla pro změnu. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že něco tvořím jen pro sebe. Seznámila jsem se s Lídou a Zdeňkem – oba byli rozvedení a měli za sebou podobné příběhy jako já. Povídali jsme si o životě, smáli se vlastním neštěstím a pomalu jsem začala věřit, že i bez Petra má můj život smysl.

A pak přišel ten den. Bylo to přesně tři roky od jeho odchodu. Seděla jsem v kuchyni u stolu s hrnkem čaje, když někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře – a tam stál Petr. Starší, unavenější, ale pořád to byl on. „Barboro,“ zašeptal a v očích měl slzy. „Prosím tě… můžu dál?“

Stála jsem tam jako přikovaná. V hlavě mi vířily vzpomínky – na první polibek u rybníka v létě 1985, na jeho smích při rodinných večeřích i na tu prázdnotu po jeho odchodu. „Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem nakonec.

Petr sklopil oči: „Já… nevím přesně. Byl jsem unavený ze všeho – z práce, ze života… Měl jsem pocit, že už nejsem nikdo. Potřeboval jsem najít sám sebe.“

„A našel jsi?“ zeptala jsem se tiše.

„Ne,“ odpověděl upřímně. „Bez tebe ne.“

Seděli jsme dlouho mlčky u stolu. Petr mi vyprávěl o svých blouděních – o tom, jak žil chvíli u kamaráda v Brně, jak pracoval na stavbě v Plzni, jak spal v podnájmu s cizími lidmi a každý večer myslel na mě a na děti.

„Chci tě poprosit o odpuštění,“ řekl nakonec. „Vím, že si to nezasloužím… ale chtěl bych začít znovu.“

Nevěděla jsem, co říct. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci plné slz, na samotu i na nová přátelství, která mi pomohla přežít. Byla jsem jiná než před třemi lety – silnější, samostatnější… Ale pořád ve mně byla ta malá jiskra naděje.

Děti přijely hned druhý den. Jana byla rozhořčená: „Tati, jak jsi nám to mohl udělat?“ Tomáš byl zdrženlivější: „Mami, je to tvoje rozhodnutí.“ Seděli jsme všichni u stolu jako kdysi – ale už jsme nebyli ta stejná rodina.

Následující týdny byly plné rozpaků i nových začátků. Petr se snažil pomáhat v domácnosti, chodil se mnou na keramiku i do parku za paní Novotnou. Lidé si šeptali – někteří mě litovali, jiní odsuzovali. „Jak mu můžeš odpustit?“ ptala se Lída jednou večer u vína.

Nevím. Odpustila jsem mu? Nebo jen nechci být sama? Je možné začít znovu po tolika ranách? Každý den hledám odpověď.

Možná mi pomůžete vy: Opravdu může člověk odpustit takovou zradu? A stojí za to dát druhou šanci někomu, kdo vás jednou opustil?