Testament na nočním stolku: Když rodina praskne ve švech

„To nemůže být pravda…“ šeptám do ticha ložnice, kde je ještě cítit slabá vůně maminčina parfému. V ruce svírám list papíru, který jsem našla na jejím nočním stolku, mezi knihou o zahradničení a krabičkou léků. Je to její rukopis. Je to její poslední slovo. Je to testament.

Stojím tam, nohy se mi třesou, srdce mi buší až v krku. Vždycky jsem si myslela, že máma nás milovala stejně – mě i Martu. Byly jsme dvě sestry, co se hádaly o panenky, pak o kluky a nakonec o to, kdo se postará o mámu, když onemocněla. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mezi námi udělala rozdíl. Nikdy.

„Co tam děláš?“ ozve se za mnou Martiny hlas. Leknu se tak, že málem upustím papír na zem. Rychle ho schovám za záda.

„Nic… jen jsem hledala…“ koktám a cítím, jak mi hoří tváře.

Marta se na mě dívá podezřívavě. „Hledala co? Máma už tu není, nemá cenu něco skrývat.“

Chvíli mlčím. Pak jí podám testament. „Našla jsem tohle.“

Marta si ho vezme a začne číst. Její výraz se mění – od překvapení přes šok až po vítězoslavný úsměv. „Takže chalupa v Jizerských horách je celá moje…“ řekne tiše, skoro nevěřícně.

„A já dostanu jenom byt v paneláku,“ vydechnu a cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Proč? Proč to máma udělala?“

Marta pokrčí rameny. „Možná věděla, že chalupu potřebuju víc než ty. Vždyť ty jsi vždycky říkala, že tě hory nebaví.“

„To není pravda!“ vykřiknu. „Jenom jsem tam nemohla jezdit tak často jako ty, protože mám práci a děti! Ale milovala jsem to tam stejně jako ty!“

Marta odvrátí pohled. „To už teď stejně nezměníš.“

Zůstanu stát v ložnici sama. V hlavě mi víří vzpomínky – jak jsme s mámou sbíraly borůvky u chalupy, jak jsme se smály u stolu s horkým čajem po výletě v dešti. Byla jsem tam šťastná. A teď mám pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Snažím se najít odpověď – proč mě máma takhle rozdělila od Marty? Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se o ni starala poslední rok víc než Marta! Vařila jsem jí polévky, vozila ji k lékaři, poslouchala její stesky… A přesto si vybrala Martu.

Večer přijde táta. Sedne si ke mně do kuchyně a mlčky mě pohladí po ruce.

„Tati… věděl jsi o tom?“ zeptám se tiše.

Pokrčí rameny. „Máma to dlouho zvažovala. Říkala, že chce být spravedlivá… Ale víš, jaká byla – někdy měla zvláštní představy o spravedlnosti.“

„Ale proč? Proč mi to neřekla?“

Táta si povzdechne. „Možná tě chtěla ochránit před hádkami. Nebo si myslela, že to pochopíš.“

Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. „Ale já to nechápu! Bolí to… Bolí to tak strašně moc.“

Další dny jsou jako zlý sen. S Martou se skoro nebavíme. Ona plánuje rekonstrukci chalupy, já balím maminčiny věci v bytě a každá krabice je jako další rána do srdce.

Jednou večer mi Marta zavolá.

„Lucko… můžeme si promluvit?“ zní nejistě.

„O čem?“ odpovím chladně.

„O mámě… o tom všem.“

Sejdeme se v kavárně na rohu. Sedíme naproti sobě a chvíli mlčíme.

„Víš,“ začne Marta opatrně, „já taky nechápu, proč to máma udělala takhle. Myslela jsem si, že všechno rozdělí napůl.“

„Tak proč jsi tak šťastná?“ vyletím na ni.

Marta sklopí oči. „Nejsem šťastná… Jsem zmatená a taky mě to bolí. Ale nechci se s tebou hádat kvůli chalupě.“

Dívám se na ni a poprvé vidím, že i ona je zraněná. Že i ona přišla o mámu a teď neví, co dělat.

„Co budeme dělat?“ zeptám se tiše.

Marta pokrčí rameny. „Nevím… Možná bychom mohly chalupu nějak sdílet? Nebo ji prodat a rozdělit peníze?“

Zavrtím hlavou. „To by mámu bolelo… Chtěla, abys ji měla ty.“

Sedíme tam dlouho a mlčíme. Venku začíná pršet a kapky bubnují na okno jako moje slzy.

Doma si lehnu do postele a přemýšlím – o mámě, o Martě, o sobě. Vím, že odpuštění nebude snadné. Že bolest nezmizí přes noc. Ale možná jednou dokážu pochopit maminčino rozhodnutí.

Možná jednou dokážu odpustit jí i sobě.

A vy? Dokázali byste odpustit takovou zradu? Nebo by vás bolest navždy rozdělila od těch, které milujete?