Dovolená, která nikdy nepřišla: Když sny pohltí hypotéka a rodinné závazky

„To snad není možné!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu v Nuslích a do nosu mě praštil štiplavý zápach cigaretového kouře. Vždyť jsme s Martinem před měsícem dokončili rekonstrukci, každý kout jsem pečlivě uklízela, abychom si konečně mohli užít trochu klidu. Místo toho mě vítal chaos. V obýváku seděl můj tchán s nohama na našem novém konferenčním stolku a v ruce držel nedopalek. „Ahoj, Jano,“ houkl na mě, jako by se nechumelilo. „Martin je ještě v práci.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit vztek. Už několik týdnů jsme s Martinem plánovali dovolenou – první po třech letech, co jsme si vzali hypotéku na tenhle byt. Každý měsíc jsme počítali každou korunu, odříkali si kino, večeře i výlety, jen abychom si mohli dovolit týden u Lipna. A teď to vypadalo, že ani to nevyjde.

„Pane Nováku, prosím vás, mohl byste aspoň nekouřit uvnitř?“ řekla jsem tiše, ale v hlase mi znělo zoufalství. Tchán se jen ušklíbl: „Nebojte, větrám.“

Zavřela jsem se v ložnici a snažila se uklidnit. V hlavě mi běžely výčitky: Proč já? Proč musím všechno táhnout sama? Martin je pořád v práci, tchyně se nám do všeho plete a tchán si z našeho bytu dělá hospodu. A já? Já jen doufám, že se jednou nadechnu bez toho, abych cítila kouř nebo tíhu všech těch povinností.

Večer přišel Martin domů. „Co se děje?“ zeptal se, když mě našel sedět na posteli se slzami v očích.

„Tvůj táta tu zase kouří! A já už to nezvládám. Měli jsme jet na dovolenou, ale místo toho řeším jen problémy. Kdy naposledy jsme byli spolu? Kdy jsme si naposledy odpočinuli?“

Martin si povzdechl a posadil se vedle mě. „Já vím, Jani. Ale co mám dělat? V práci je teď blázinec, šéf mi nedá ani den volna navíc. Táta nemá kam jít, máma je naštvaná kvůli té rekonstrukci…“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já tu nejsem? Já nemám právo na klid?“

Mlčel. To ticho bylo horší než hádka.

Další dny byly jako zlý sen. Tchán zůstával u nás čím dál častěji – prý se doma necítí dobře. Tchyně mi volala každý den a vyčítala mi, že jsem rozbila jejich rodinu tím, že jsme si pořídili vlastní byt. Martin byl pořád v práci nebo na telefonu. A já? Já jsem chodila do práce, večer vařila, uklízela a počítala peníze – kolik nám zbude po splátce hypotéky, kolik na jídlo a jestli vůbec někdy uvidím Lipno.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. Malá Evička si hrála na koberci s plyšákem a já slyšela její tichý hlásek: „Maminko, kdy pojedeme k tomu jezeru?“

Zlomilo mě to. „Nevím, zlatíčko,“ zašeptala jsem a polkla slzy.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty sny, které jsme s Martinem měli: vlastní byt, rodina, dovolené… Teď mám pocit, že mi všechno proklouzává mezi prsty. Hypotéka nás svazuje jako řetěz. Rodina místo opory přináší jen další problémy.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jano, musím do práce dřív. Táta tu zůstane ještě pár dní.“

To byl poslední hřebíček do rakve mých snů o dovolené.

Večer jsem si sedla s Martinem ke stolu. „Musíme něco změnit,“ řekla jsem rozhodně. „Takhle už to dál nejde.“

„Ale co chceš dělat?“ bránil se Martin. „Nemáme peníze na hotel pro tátu ani na dovolenou. Já nemůžu odejít z práce…“

„A já nemůžu žít takhle! Chci aspoň trochu klidu. Chci mít pocit domova, ne noclehárny pro tvého tátu!“

Poprvé za dlouhou dobu jsme se opravdu pohádali. Padala ostrá slova – o penězích, o rodině, o tom, kdo koho zradil. Nakonec Martin odešel z bytu a já zůstala sama s Evičkou.

Dny plynuly v mlze únavy a smutku. Tchán nakonec odešel zpátky domů – prý už to u nás taky nemůže vydržet. Martin se vrátil až po dvou dnech s omluvou a kyticí růží.

„Promiň,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, jak moc tě to všechno drtí.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčeli beze slov – jen jsme seděli vedle sebe a drželi se za ruce.

Dovolená nakonec nebyla – peníze padly na další splátku hypotéky a opravu rozbitého okna po tchánovi.

Ale něco se změnilo: začali jsme spolu víc mluvit. O snech i o strachu z budoucnosti.

Někdy mám pocit, že sny jsou jen pro ty šťastnější nebo bohatší. Ale možná je největší síla v tom nevzdat se – i když vám život hází klacky pod nohy.

Řekněte mi: Má smysl bojovat za své sny i tehdy, když vám je okolnosti berou? Nebo je lepší smířit se s realitou a najít štěstí v maličkostech?