Po smrti tchyně se všechno změnilo. Měla jsem poslouchat mámu?

„Tohle není tvoje kuchyň, Hano!“ ozvalo se za mými zády, když jsem ráno sáhla po hrnci, abych uvařila snídani. Otočila jsem se a u dveří stála Alena, manželova sestra, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. „Maminka vždycky říkala, že tyhle věci jsou jen její. Ty jsi tady jen host.“

Host. Po deseti letech manželství, po všech těch Vánocích, rodinných oslavách a společných starostech jsem byla najednou hostem ve vlastním domě. Tedy, ve vlastně jejich domě. Po smrti tchyně se všechno změnilo. Dřív jsme spolu vycházely dobře – ona byla přísná, ale spravedlivá, a já jsem se snažila respektovat její pravidla. Ale teď? Teď jsem byla sama proti celé rodině mého muže.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se zadržet slzy. Vzpomněla jsem si na mámina slova: „Haničko, život v domě manželovy rodiny není pro každého. Budeš muset bojovat o své místo.“ Tenkrát jsem se smála a říkala si, že máma přehání. Ale teď bych dala cokoliv za to, abych mohla utéct zpátky do svého dětského pokoje v paneláku na Jižním Městě.

Můj muž Petr přišel do kuchyně a rozhlédl se po napjaté atmosféře. „Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Nic,“ odpověděla Alena dřív než já. „Jen jsme si s Hanou vyjasnily, kdo je tady doma.“

Petr se na mě podíval, ale já jen sklopila oči. Věděla jsem, že nechce konflikt. Nikdy nestál mezi mnou a jeho rodinou – vždycky byl ten, kdo hledal kompromisy. Ale kompromisy už nefungovaly.

Od smrti tchyně uplynuly tři měsíce a všechno se rozpadalo. Dům byl najednou plný ticha a napětí. Alena se sem nastěhovala s dcerou, protože prý potřebuje pomoc. Tchán byl většinu času zavřený ve svém pokoji a Petr pracoval dlouho do noci. Zůstávala jsem tu já – cizinka ve vlastním životě.

Začaly drobné naschvály: moje věci mizely z koupelny, oblíbený hrnek někdo rozbil, prádlo mi někdo vyndal z pračky a hodil na zem. Když jsem si stěžovala Petrovi, jen pokrčil rameny: „To jsou ženské věci, Hani.“

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a slyšela Alenu, jak si šeptá s tchánem: „Kdy už ta Hana konečně pochopí, že sem nepatří? Maminka by tohle nikdy nedovolila.“

Bylo mi do breku. Vzpomněla jsem si na první roky s Petrem – jak jsme spolu jezdili na kolech po Šumavě, jak jsme snili o vlastním bytě. Ale pak přišla nemoc tchyně a my jsme zůstali v domě kvůli ní. Petr slíbil, že to bude jen na pár let.

Jednou večer jsem zavolala mámě. „Mami, já už to nezvládám,“ šeptala jsem do telefonu.

„Haničko, přijď domů. Nikdo tě tam nedrží,“ řekla tiše.

Ale já nemohla odejít. Byla jsem vdaná žena, měla jsem povinnosti – aspoň tak mě to učili.

Další den ráno mě Alena zastavila na chodbě: „Víš co? Možná by sis měla najít něco svého. Třeba práci nebo koníček. Tady tě nikdo nepotřebuje.“

Zamrazilo mě. Práci jsem měla – byla jsem učitelka v místní škole – ale domov pro mě znamenal víc než jen místo na spaní.

Začala jsem být neviditelná. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo mě nezval ke stolu. Když přišla návštěva, Alena představovala dům jako svůj: „Tady máme kuchyň, tady je pokoj mé dcery…“ O mně ani slovo.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u televize a já sebrala odvahu: „Petře, proč mi nepomůžeš? Proč nic neřekneš?“

Podíval se na mě unavenýma očima: „Hani, já nechci hádky. Je to těžké pro všechny.“

„Ale já tu nemůžu žít jako duch! Nejsem tu navíc?“

Mlčel dlouho. Pak vstal a odešel do ložnice.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla to myšlenka, která mě děsila i uklidňovala zároveň. Máma by mi určitě řekla: „Haničko, život je krátký na to být nešťastná.“

Jednoho dne přišla do školy kolegyně Jana a všimla si mého smutku: „Co se děje? Jsi bledá jako stěna.“

Všechno jsem jí řekla. Jana mě objala: „Víš co? Přijeď ke mně na víkend. Potřebuješ změnit vzduch.“

Souhlasila jsem. Ten víkend byl jako balzám – smály jsme se, vařily spolu a povídaly si dlouho do noci. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí pocit sounáležitosti.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě další hádka s Alenou: „Kde jsi byla? Myslela jsem, že aspoň uklidíš!“

„Nejsem tvoje služka,“ vybuchla jsem poprvé za celé ty měsíce.

Alena zrudla: „Tak si sbal věci a běž za svou maminkou!“

Petr stál opodál a mlčel.

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom všem – o mámě, o Petrovi, o sobě samotné.

Možná bych měla odejít. Možná bych měla začít znovu někde jinde.

Ale proč je tak těžké odejít z místa, které už dávno není domovem?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za své místo v cizím domě, nebo odejít a začít znovu?