Když se domov rozpadá: Příběh o lásce, vině a nemožných rozhodnutích

„Ivano, ona už to sama nezvládne! Ty to nechápeš?“ Petrův hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce sevřené v pěst, a snažila se zadržet slzy. „A co my? Co naše děti? Co já? Myslíš, že to zvládneme?“ vyhrkla jsem a hlas mi přeskočil.

Bylo pondělí večer, venku pršelo a v našem panelákovém bytě na pražském Jižním Městě bylo dusno. Petr právě přišel z nemocnice, kde jeho matka ležela už třetí týden. Lékaři nám řekli, že paní Věra má pokročilou demenci. Občas poznala Petra, občas mě, ale většinou bloudila ve svých vzpomínkách. Někdy křičela na neviditelné postavy, jindy se smála do prázdna.

„Ivano, je to moje máma! Nemůžu ji dát do ústavu jako nějaký starý nábytek!“ zařval Petr a bouchl pěstí do stolu. Děti – Honzík a Klárka – se schovaly v pokoji a já slyšela jejich tiché šepoty.

„A co když ji jednou najdeme na ulici? Co když se jí něco stane? Já nemůžu být pořád doma! Ty taky ne!“ snažila jsem se mu vysvětlit. Ale Petr už neposlouchal. V jeho očích jsem byla jen bezcitná mrcha.

Dny plynuly a tlak rostl. Petr začal být odtažitý, doma skoro nemluvil. Jednou v noci jsem ho slyšela plakat v koupelně. Chtěla jsem ho obejmout, ale mezi námi už stála jeho matka – jako duch, který rozděluje naši rodinu.

Nakonec přišel den D. Petr přivezl paní Věru domů. Byla bledá, pohublá, oči měla kalné. První noc bloudila po bytě, několikrát si spletla dveře na záchod s dveřmi do dětského pokoje. Ráno jsem našla Honzíka, jak sedí na posteli a třese se strachy. „Mami, babička v noci křičela a chtěla otevřít okno,“ šeptal.

Začal kolotoč: léky, plenky, neustálý dohled. Paní Věra několikrát utekla z bytu – jednou ji našli sousedé na schodech, podruhé ji přivedla policie z tramvaje na Pankráci. Klárka začala nosit domů horší známky, Honzík se uzavřel do sebe.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. Petr přišel a bez jediného slova začal balit kufr. „Co to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Odcházím,“ řekl bez emocí. „Jestli nechceš být součástí téhle rodiny, tak už nejsi moje žena.“

„To myslíš vážně? Po všem?“

„Ano. Rozvádím se s tebou.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Děti plakaly v pokoji, paní Věra bloudila po chodbě a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Následující týdny byly peklo. Petr si našel podnájem a vzal si matku s sebou. Děti zůstaly u mě, ale byly zmatené a smutné. Lidé v domě si šeptali – jedni mě litovali, druzí odsuzovali.

Jednou večer mi volala tchyně mé kamarádky Jana: „Ivano, udělala jsi dobře. Já jsem svého muže taky nechala, když chtěl jeho matku tahat domů. Nikdo ti nepomůže – stát na to kašle.“

Ale já si nebyla jistá. Každý večer jsem si kladla otázku: Byla jsem sobecká? Nebo jsem jen chránila své děti a sebe?

Petr mi už nevolal. Jen občas poslal SMS ohledně dětí. Slyšela jsem, že jeho matka zemřela po půl roce v nemocnici – Petr byl prý u ní až do konce.

Dnes sedím sama v kuchyni a dívám se na fotku z našeho svatebního dne. Přemýšlím: Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné říct „dost“ a chránit sebe i děti?

Co byste udělali vy? Je možné zachránit rodinu za každou cenu – nebo někdy musíme nechat minulost odejít?