Žena, která nebyla: Můj život ve stínu cizích pohledů

„Veroniko, kde je ta večeře?“ ozvalo se z obýváku hlasem, který už dávno ztratil jakoukoli něhu. Petr seděl u televize, nohy na stole, a já v kuchyni míchala omáčku, která mi připadala stejně bez chuti jako můj život. Děti se hádaly v pokojíčku o ovladač, aniž by si všimly, že jsem doma. A já? Já jsem byla jako stín. Jako žena, která není.

Někdy jsem si představovala, že prostě odejdu. Že zavřu dveře a už se nikdy nevrátím. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem byla „jenom“ manželka, „jenom“ máma, „jenom“ ta, co uklízí a vaří. Kdo bych byla bez nich? Kdo bych byla bez toho, že mě někdo potřebuje – i když jen proto, abych jim podala ponožky?

Jednoho dne jsem vynášela odpadky a potkala jsem sousedku Janu. Nikdy jsme si moc nepovídaly, ale tentokrát se na mě usmála a zeptala se: „Jak se máš?“ Byla to obyčejná otázka, ale mě zaskočila. Jak se vlastně mám? „Dobře,“ odpověděla jsem automaticky. Ale Jana se na mě podívala tak upřímně, že jsem měla chuť říct pravdu. Že se cítím prázdná. Že mám pocit, že mě nikdo nevidí.

Začaly jsme si povídat častěji. Nejprve jen na chodbě, pak u kávy v jejím bytě. Jana byla rozvedená a žila sama s dcerou. Byla jiná než ostatní ženy v našem paneláku – smála se nahlas, nosila barevné šátky a nebála se říkat svůj názor. Jednou mi řekla: „Víš, Veroniko, já jsem taky dlouho žila pro ostatní. Ale pak jsem zjistila, že když zapomenu na sebe, zapomene na mě celý svět.“

Ta věta mi zůstala v hlavě celé týdny. Začala jsem si všímat, jak mě Petr přehlíží. Jak děti berou všechno jako samozřejmost. Jak sama sebe přesvědčuju, že to tak má být. Ale proč vlastně? Proč bych měla být neviditelná?

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel z práce pozdě a ani se nezeptal, jaký jsem měla den. Jen si nalil pivo a pustil zprávy. Děti byly u kamarádů. V bytě bylo ticho a já najednou pocítila obrovskou samotu.

Druhý den ráno jsem šla s Janou na procházku do parku. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o práci, o snech, které jsme kdysi měly. Jana mi řekla: „Veroniko, co bys chtěla dělat, kdybys mohla cokoli?“ Zůstala jsem stát a nevěděla jsem, co odpovědět. Kdy naposledy jsem o něčem snila?

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár vět o tom, co cítím a co bych chtěla změnit. Zjistila jsem, že mám ráda malování – kdysi dávno jsem chodila do výtvarného kroužku. Začala jsem malovat akvarely v kuchyni po večerech, když všichni spali.

Jednou mě Petr přistihl s paletou v ruce. „Co to děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Maluju,“ odpověděla jsem tiše.
„Na to nemáš čas,“ odsekl a odešel.

Ale já pokračovala dál. Malování mi dávalo pocit svobody. Najednou jsem měla něco jen pro sebe.

Jana mě jednou vzala na výstavu do galerie v centru Prahy. Bylo to poprvé po letech, co jsem byla někde sama bez rodiny. Cítila jsem se zvláštně – trochu provinile, ale zároveň šťastně.

Když jsme seděly v kavárně u kávy, Jana mi řekla: „Víš, Veroniko, nejsi neviditelná. Jen jsi zapomněla sama sebe vidět.“

Doma to začalo být napjaté. Petr si stěžoval, že nejsem jako dřív. Děti nechápaly, proč nechci být pořád jen jejich služka.

Jednou večer došlo k hádce.
„Proč jsi taková?“ křičel Petr.
„Protože už nechci být jen stín!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.
Bylo ticho. Nikdo nevěděl, co říct.

Začala jsem chodit na kurzy malování do místního kulturního domu. Poznala jsem nové lidi – ženy jako já, které hledaly samy sebe.

Petr byl čím dál víc odtažitý. Jednou mi řekl: „Nevím, kdo jsi.“
A já mu odpověděla: „Možná to teprve zjišťuju.“

Děti si zvykly na to, že mám své zájmy. Dokonce mi jednou dcera přinesla obrázek s nápisem: „Maminko, jsi krásná.“

Není to lehké. Každý den bojuju s pocitem viny i strachu z neznámého. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju.

Někdy se ptám sama sebe: Kolik žen kolem nás je neviditelných? Kolik z nás čeká na to, až je někdo uvidí – nebo až uvidí samy sebe? Co byste udělali vy na mém místě?