„Když Babička Nemohla Pomoci s Naším Miminkem: Ale Našla Energii pro Dítě Své Dcery“

Moje tchyně, Anna, byla vždy trochu záhadná. Když dosáhla 55 let, často si stěžovala na bolavé klouby a neustálou únavu. Často nám říkala, že se cítí jako stará žena uvězněná v těle středního věku. Takže když jsme s mým manželem Vítem měli naše první dítě, Benjamina, nečekali jsme od ní moc pomoci.

Anna nás občas navštívila, ale nikdy nezůstala dlouho. Držela Benjamina jen pár minut, než ho vrátila zpět s tím, že je příliš unavená na to, aby se starala o miminko. Chápali jsme to a nechtěli jsme ji tlačit. Koneckonců, výchova dítěte je vyčerpávající a nechtěli jsme ji zatěžovat.

Věci se však překvapivě změnily, když Anna dcera Naďa oznámila své těhotenství. Naďa a její manžel Norbert čekali své první dítě a Anna se zdála projít zázračnou proměnou. Najednou byla plná energie a nadšení, dychtivě se připravovala na příchod svého nového vnoučete.

Když Naďa porodila Aničku, Anna byla u toho na každém kroku. Přestěhovala se k Naďe a Norbertovi na první měsíce, aby pomohla s miminkem. Vařila, uklízela a dokonce brala noční směny, aby si Naďa mohla odpočinout. Bylo to, jako by našla nový smysl života.

Vít a já jsme nemohli necítit záchvěv žárlivosti a zmatení. Proč Anna nemohla najít stejnou energii pro Benjamina? Snažili jsme se to racionalizovat. Možná procházela těžkým obdobím, když se Benjamin narodil. Možná našla novou léčbu pro své neduhy. Ale čím více jsme o tom přemýšleli, tím více to bolelo.

Jednoho večera se Vít rozhodl konfrontovat svou matku. Zeptal se jí, proč nemohla pomoci s Benjaminem, ale teď je tak zapojená do péče o Aničku. Anna vypadala zaskočeně a pak se začala bránit. Řekla, že byla v jiném emocionálním a fyzickém stavu, když se Benjamin narodil. Tvrdila, že se tehdy cítila přetížená a neschopná, ale teď se cítí omlazená a připravená pomoci.

Vít nebyl spokojen s jejím vysvětlením. Měl pocit, že se vymlouvá a že její nová energie je znamením, že se prostě rozhodla upřednostnit dítě Naďi před naším. Rozhovor skončil hádkou a Vít odešel ještě více zraněný.

Jak měsíce plynuly, propast mezi námi a Annou se zvětšovala. Pokračovala v intenzivní péči o Aničku, zatímco její návštěvy za Benjaminem byly ještě méně časté. Vít a já jsme se snažili soustředit na naši malou rodinu, ale pocit zrady přetrvával.

Nemohli jsme si pomoct a přemýšleli jsme, co jsme udělali špatně. Proč Benjamin pro ni nebyl dostatečný? Proč našla energii pro dítě Naďi, ale ne pro naše? Tyto otázky nás pronásledovaly a odpovědi nikdy nepřišly.

Na konci jsme museli přijmout, že možná nikdy nepochopíme Anniny volby. Museli jsme najít způsob, jak jít dál bez její podpory. Nebyl to šťastný konec, který jsme si přáli, ale byla to realita, které jsme museli čelit.