Všechno pro švagra – Závěť, která rozbila naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami?!“ vykřikl můj manžel Petr, když notář přečetl poslední vůli jeho matky. Seděli jsme v malém obýváku panelákového bytu na Jižním Městě, kde jsme strávili tolik nedělí u svíčkové a bábovky. Teď tu ale bylo ticho, které by se dalo krájet. Notář si odkašlal a znovu zopakoval: „Celý byt, úspory i chatu na Sázavě paní Marie Novotná odkazuje svému mladšímu synovi Tomášovi.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Petr byl vždycky ten, kdo se o svou matku staral. Když byla nemocná, jezdil za ní do Motola, nakupoval jí léky, opravoval kapající kohoutek. Tomáš? Ten přijel jednou za měsíc, přivezl jí bonboniéru a zase zmizel do svého světa. A teď má dostat všechno?

Petr seděl vedle mě, ruce zaťaté v pěst. „Proč?“ zašeptal. Tomáš se tvářil překvapeně, ale v jeho očích jsem zahlédla záblesk vítězství. Tchyně už nebyla mezi námi, aby to vysvětlila. Zůstala jen ta nesnesitelná otázka visící ve vzduchu.

Cestou domů jsme mlčeli. V tramvaji jsem sledovala šedé domy za oknem a v hlavě mi vířily myšlenky. Bylo to fér? Proč nás Marie takhle potrestala? Vždyť jsme jí nikdy nic neudělali. Petr byl zlomený. Doma si sedl ke stolu a jen zíral do prázdna.

„Tohle není spravedlivé,“ řekla jsem tiše. „Měla bys něco podniknout.“

Petr zavrtěl hlavou. „Nechci se s Tomášem soudit. Je to můj bratr.“

Ale já jsem to nedokázala přijmout. Každý kout našeho bytu mi připomínal, jak jsme si odtrhovali od úst, abychom mohli jet s Marií na dovolenou do Luhačovic nebo jí koupit nový sporák. A teď? Všechno pro Tomáše.

Začala jsem být naštvaná i na Petra. Proč se nechce bránit? Proč je tak slabý? Každý večer jsem mu to vyčítala: „Kdybys aspoň zkusil mluvit s Tomášem! Třeba by ti něco dal.“

„Nechci nic žebrat,“ odpověděl tvrdě.

Naše hádky byly čím dál častější. Dcery Anička a Klárka se ptaly, proč je doma tak napjatá atmosféra. Nedokázala jsem jim to vysvětlit. Sama jsem tomu nerozuměla.

Jednoho dne mi zavolala Tomášova žena Jana. „Lucko, můžeme si promluvit?“ Její hlas byl nejistý.

Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech. Jana byla nervózní, míchala si kávu a vyhýbala se mi pohledem.

„Vím, že jsi naštvaná,“ začala opatrně. „Ale Tomáš to taky nečekal. Myslíš, že bychom mohli najít nějaké řešení?“

„Jaké řešení?“ vyjela jsem na ni. „Všechno je vaše. My nemáme nic.“

Jana sklopila oči. „Tomáš říkal, že by vám mohl dát aspoň polovinu peněz z úspor.“

Zamrazilo mě. Bylo to gesto nebo výsměch? Polovina z toho, co nám právem patřilo?

Doma jsem to řekla Petrovi. Jen pokrčil rameny: „Jestli ti to pomůže, vezmi si to.“

Ale mně už nešlo o peníze. Šlo o princip. O pocit zrady a nespravedlnosti.

Začala jsem být posedlá hledáním odpovědí. Proč Marie všechno odkázala Tomášovi? Prohrabávala jsem staré dopisy, ptala se sousedek, dokonce jsem volala její nejlepší kamarádce paní Hrdličkové.

„Víš, Lucko,“ řekla mi jednou paní Hrdličková, „Marie měla vždycky pocit, že Tomáš je slabší. Že potřebuje víc pomoci než Petr.“

Slabší? Tomáš byl vždycky ten rozmazlený benjamínek! Petr dřel od rána do večera a nikdy si nestěžoval.

Začala jsem nenávidět Tomáše i Marii. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že to nedokážu pustit z hlavy.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně. „Mami, proč už nejsme s tátou šťastní?“

Zlomilo mě to. Uvědomila jsem si, že kvůli závěti trpí celá naše rodina.

Petr se mi vyhýbal, trávil večery v práci nebo u kamaráda na pivu. Já byla protivná na děti i kolegy v práci.

Jednou v noci jsem nemohla spát a šla jsem do obýváku. Petr seděl u stolu a díval se na starou fotku s matkou.

„Víš,“ řekl tiše, „možná bych měl být rád za to, co mám – tebe a holky.“

Rozplakala jsem se. Tolik let jsme bojovali o uznání a spravedlnost – a přitom jsme málem přišli o to nejcennější.

Dnes už je to pár měsíců od té doby. S Tomášem se skoro nestýkáme. Peníze jsme odmítli – nechtěla jsem almužnu.

Ale pořád mě to bolí. Pořád přemýšlím: Měla jsem právo být tak rozhořčená? Nebo jsem jen podlehla vlastní pýše a závisti? Co byste udělali vy na mém místě?