Po dvaceti letech se vrátil: Můj bývalý manžel potřebuje pomoc, ale děti jsou proti

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ křičí na mě dcera Jana přes kuchyňský stůl, zatímco syn Petr jen mlčky svírá hrnek s kávou a dívá se do stolu. V tu chvíli mám pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju dne, kdy budu muset svým dětem vysvětlovat, proč chci pomoci muži, který mě před dvaceti lety opustil.

Bylo mi tehdy čtyřicet pět, když Karel odešel. Nečekaně, bez vysvětlení. Jednoho dne prostě přišel domů, sbalil si kufr a řekl jen: „Potřebuju změnu.“ Nechápala jsem to. Děti byly už skoro dospělé, Jana studovala gymnázium a Petr učiliště. Myslela jsem si, že jsme šťastná rodina. Ale Karel měl jiný názor. Odešel za mladší ženou a já zůstala sama v našem panelákovém bytě na Jižním Městě.

Začátky byly těžké. Každý večer jsem seděla u televize a čekala, že se dveře otevřou a on se vrátí. Ale nevrátil se. Děti mi byly oporou – chodily za mnou na návštěvy, pomáhaly mi s nákupy, povídaly si se mnou o svých radostech i starostech. Postupně jsem si zvykla na samotu. Naučila jsem se vařit jen pro sebe, chodit sama do kina i na procházky do Hostivařského lesa. Přestala jsem doufat v návrat Karla a začala jsem žít svůj vlastní život.

A teď, po dvaceti letech, stojí Karel přede mnou ve dveřích. Šedivý, pohublý, s očima plnýma smutku a prosby. „Aleno,“ řekl tiše, „nemám kam jít. Prosím tě… aspoň na pár dní.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty roky bolesti a samoty, ale také vzpomínky na společné Vánoce, výlety na Šumavu a večery u televize s dětmi. Karel byl kdysi mou oporou, i když mě nakonec zradil. Stála jsem v předsíni a nevěděla, co říct.

Pozvala jsem ho dál. Uvařila mu čaj a poslouchala jeho příběh. Nová žena ho opustila, přišel o práci i byt. Nemá nikoho kromě mě a našich dětí. „Vím, že jsem ti ublížil,“ řekl zlomeně. „Ale nemám kam jít.“

Druhý den jsem zavolala Janě a Petrovi a pozvala je na oběd. Chtěla jsem jim to říct osobně. Jakmile jsem vyslovila Karlovo jméno, atmosféra zhoustla.

„Mami, on tě nechal samotnou! Jak můžeš být tak naivní?“ vybuchla Jana.

Petr jen tiše dodal: „Já ho nechci vidět.“

Snažila jsem se jim vysvětlit, že každý dělá chyby a že Karel je pořád jejich otec. Že bychom mu měli pomoci aspoň na chvíli. Ale děti byly neoblomné.

Následující dny byly plné napětí. Karel spal v obýváku na gauči a já cítila zvláštní směs lítosti a vzteku. Každé ráno jsem mu vařila kávu a on mi vyprávěl o svých neúspěších, o tom, jak ho život semlel. Někdy jsem měla chuť ho vyhodit, jindy mi ho bylo líto.

Jednou večer jsme spolu seděli u stolu a Karel se rozplakal. „Vím, že si to nezasloužím,“ vzlykal, „ale nemůžu být sám.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc je stáří kruté. Jak rychle člověk může přijít o všechno – o rodinu, domov i důstojnost.

Děti mi přestaly volat. Jana mi napsala dlouhou zprávu plnou výčitek: „Mami, zrazuješ nás! On si nezaslouží tvou pomoc.“ Petr se mnou nemluvil vůbec.

Začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Každý večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela: Je správné pomáhat člověku, který mě tolik zranil? Nebo bych měla stát za svými dětmi?

Jednoho rána přišel Karel ke mně do kuchyně s kufrem v ruce. „Odcházím,“ řekl tiše. „Nechci ti ničit vztah s dětmi.“

Zastavila jsem ho: „Kam půjdeš?“

Pokrčil rameny: „Nevím… Asi na ubytovnu.“

V tu chvíli jsem pocítila obrovskou bezmoc. Chtěla jsem mu pomoci, ale zároveň jsem nechtěla přijít o děti.

Nakonec Karel odešel. Děti se ke mně postupně začaly vracet, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Mezi námi zůstalo něco nevyřčeného – pocit zrady i lítosti.

Dnes je mi pětašedesát a často přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být tvrdší? Nebo je odpuštění to nejdůležitější?

Možná mi odpovíte vy: Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec po tolika letech odpustit člověku, který vás zradil?