Když mě tchyně vyhodila z domu – Příběh o důvěře, rodině a ztrátě

„Vypadni! Už tě tu nechci ani vidět!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco venku zuřila červnová bouřka. Stála jsem v předsíni, v ruce jen kabelku a mobil, a nevěřila vlastním uším. Všechno se to seběhlo tak rychle. Ještě před hodinou jsme spolu večeřely bramborovou polévku, kterou jsem sama uvařila. Teď jsem stála před dveřmi, které se za mnou zabouchly s takovou silou, až se mi rozklepaly kolena.

Můj manžel Petr byl zrovna na služební cestě v Brně. Volala jsem mu už třikrát, ale pokaždé mi to jen spadlo do hlasové schránky. Venku lilo jako z konve a já neměla kam jít. Všechno moje oblečení, doklady i peníze zůstaly uvnitř. Jen mobil a kabelka. Stála jsem pod stříškou a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.

„To máš za to, jak se ke mně chováš! Myslíš si, že když jsi si vzala mého syna, můžeš si tu dělat, co chceš?“ slyšela jsem ještě skrz dveře její hlas. Bylo mi do breku. Vždycky jsem se snažila být slušná, pomáhala jsem v domácnosti, vařila, uklízela. Ale nikdy to nestačilo.

Vzpomněla jsem si na první den, kdy mě Petr přivedl domů. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se. Paní Novotná mě přijala s úsměvem, ale už tehdy jsem cítila v jejím pohledu něco chladného. Postupem času se to jen zhoršovalo. Každý můj krok komentovala, všechno bylo špatně – jak věším prádlo, jak krájím cibuli, jak mluvím s Petrem.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ říkal jí občas Petr. Ale většinou byl v práci nebo pryč. A když už doma byl, snažil se hádkám vyhýbat. Já jsem byla ta cizí – ta, co narušila jejich svět.

Teď jsem stála na ulici a nevěděla, co dál. Zavolala jsem své kamarádce Lence. „Jsem venku před domem Novotných. Tchyně mě vyhodila,“ řekla jsem jí roztřeseným hlasem.

„Počkej tam na mě! Hned jedu,“ odpověděla bez váhání.

Čekala jsem asi dvacet minut. Déšť mi stékal po tváři a já přemýšlela o všem, co se za poslední měsíce stalo. O tom, jak jsme s Petrem plánovali vlastní byt, ale nikdy jsme nenašetřili dost peněz na zálohu. O tom, jak jsem doufala, že se s paní Novotnou časem sblížíme. O tom, jak jsem si představovala rodinné večeře a společné Vánoce.

Když přijela Lenka, objala mě a odvezla k sobě domů. „Tohle si nemůže dovolit,“ rozčilovala se cestou. „Musíš to Petrovi říct.“

Jenže Petr pořád nebral telefon. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, co bude dál. Ráno mi přišla zpráva: „Promiň, měl jsem vypnutý mobil. Co se děje?“

Napsala jsem mu všechno. Odpověď přišla až za dvě hodiny: „Mluvím s mámou. Přijedu večer.“

Celý den jsem byla jako na trní. Lenka mi udělala čaj a snažila se mě rozptýlit, ale já byla duchem nepřítomná. Večer mi Petr zavolal: „Můžeš se vrátit domů. Máma prý přehnala.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co když to udělá znovu? Co když už tam nejsem vítaná?“

Petr mlčel. „Promluvíme si doma,“ řekl nakonec.

Když jsem přišla zpátky do domu Novotných, paní Novotná seděla u stolu a ani se na mě nepodívala. Petr mě vzal za ruku a vedl do našeho pokoje.

„Musíme najít vlastní bydlení,“ řekl tiše. „Takhle to dál nejde.“

Byla jsem ráda, že to slyším – ale zároveň mě bolela představa, že jsme pro jeho mámu jen přítěž.

Další týdny byly plné napětí. Paní Novotná se mnou nemluvila vůbec nebo jen úsečně. Petr začal hledat podnájem a já si našla druhou práci v kavárně na náměstí. Každý den jsem chodila domů s obavou, co mě čeká.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a on řekl: „Víš… máma je sama od té doby, co táta umřel. Možná proto je taková.“

„Ale proč to musí odnášet naše manželství?“ zeptala jsem se zoufale.

Petr pokrčil rameny: „Nevím.“

Nakonec jsme našli malý byt v paneláku na okraji města. Stěhovali jsme se v listopadu – bylo sychravo a foukal studený vítr. Když jsme odjížděli od Novotných naposledy, paní Novotná stála ve dveřích a dívala se na nás bez výrazu.

V novém bytě jsme byli konečně sami. Bylo to těžké – peněz bylo málo a práce hodně – ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Občas si říkám: Proč je někdy tak těžké být součástí rodiny? Proč ti nejbližší dokážou nejvíc ublížit? Má cenu bojovat za vztahy za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?