Když ti nejlepší přátelé zradí: Příběh o ztracené důvěře a boji za spravedlnost v české kanceláři

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Ty jsi to věděla?“ Jana stála u mého stolu, v očích slzy a v ruce zmuchlaný papír s výsledky výběrového řízení na vedoucí oddělení. Její hlas se třásl, ale v kanceláři bylo takové ticho, že by bylo slyšet i špendlík spadnout. Všichni kolegové se tvářili, že něco hledají v počítači, ale periferně nás sledovali.

„Jano, já… já jsem to zjistila až dneska ráno,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Věděla jsem, že něco není v pořádku už minulý týden, když jsem slyšela Lucii, jak si v kuchyňce šeptá s vedoucím. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopná takové podlosti.

Jana byla moje nejlepší kamarádka už od vysoké školy. Spolu jsme zvládly státnice, první rozchody i první pracovní pohovory. Když dostala nabídku vést nový tým v naší firmě, byla jsem na ni pyšná. Pracovala na prezentaci celé týdny – noci trávila nad grafy a tabulkami, aby všechno bylo perfektní. A pak… pak přišel ten den.

Lucie, naše kolegyně, která byla vždycky trochu ambicióznější než ostatní, najednou přišla s prezentací, která byla až podezřele podobná Janině. Jenže Lucie ji předložila vedení o den dřív – a ještě k tomu s několika „vylepšeními“, které si podle všeho vypůjčila z Janiných poznámek. Jana byla v šoku. Já taky.

„Tohle není fér,“ šeptla Jana a sedla si ke mně. „Já… já už nemůžu dál. Všichni vědí, že to byla moje práce. Ale nikdo nic neřekne.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. V českých kancelářích se často říká: „Drž hubu a krok.“ Ale když vidíte, jak někdo zničí vašeho nejbližšího člověka kvůli pár tisícům navíc na výplatní pásce… to se prostě nedá jen tak přejít.

Večer jsme šly na víno do malé vinárny na Vinohradech. Jana mlčela a já nevěděla, co říct. „Víš,“ začala nakonec tiše, „já jsem Lucii pomáhala, když nastoupila. Ukazovala jsem jí všechno, co jsem uměla. A ona mi tohle udělá…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy Lucie chodila za Janou pro radu. Jak jí nosila kafe a tvářila se jako nejlepší kamarádka. A teď? Stačilo pár dní a všechno bylo jinak.

Doma jsem tu noc nemohla usnout. Přemýšlela jsem, jestli mám něco říct vedení. Ale co bych tím získala? Lucie měla podporu šéfa – a Jana byla najednou „ta problémová“, která si stěžuje.

Další dny byly peklo. Lucie se tvářila vítězně a rozdávala úkoly s úsměvem, jako by se nic nestalo. Jana chodila do práce později a odcházela dřív. Viděla jsem, jak se trápí – nejen kvůli práci, ale hlavně kvůli té zradě.

Jednou ráno mě zastavila paní Novotná z účtárny: „Kláro, co se to děje s Janou? Je nějaká jiná.“

„Někdy je těžké zůstat silný,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Ale v duchu jsem věděla, že tohle není jen o síle – je to o tom, jak moc vás může zranit někdo, komu věříte.

Jednoho dne Jana přišla do práce s rozhodnutím v očích. „Kláro,“ řekla mi pevně, „já to nenechám být. Napíšu oficiální stížnost.“

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že v českých firmách to často znamená konec kariéry.

„Musím to udělat aspoň kvůli sobě,“ odpověděla a odešla za šéfem.

Celý den jsem byla nervózní. V kanceláři se šířily drby rychlostí blesku: „Jana prý podává stížnost! To je odvaha… nebo bláznovství?“ slyšela jsem šeptat kolegy.

Večer mi Jana zavolala: „Podala jsem to. Ať se děje co chce.“

Následující týdny byly plné napětí. Vedení zahájilo formální šetření – poprvé za celou dobu mého působení ve firmě. Někteří kolegové začali Janě tajně fandit, jiní se jí vyhýbali jako moru.

Lucie byla nervózní – viděla jsem ji několikrát brečet na záchodě. Najednou už nebyla tak sebejistá.

Po měsíci přišlo rozhodnutí: vedení uznalo pochybení v procesu výběru, ale Lucii místo ponechalo – prý „pro dobro týmu“. Jana dostala nabídku na jiné oddělení a omluvu „za vzniklé komplikace“.

Seděly jsme spolu na lavičce před firmou a Jana řekla: „Možná jsem nevyhrála tuhle bitvu, ale aspoň mám čisté svědomí.“

Dívám se na ni a přemýšlím: Stojí za to bojovat za pravdu i tam, kde je systém nastavený proti vám? Nebo je lepší mlčet a přežít? Co byste udělali vy?