Když srdce nemůže odpustit: Příběh jedné české matky

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš, že malý už měl dávno spát!“ vyštěkla jsem na Petra, sotva za ním zaklaply dveře. V ruce jsem držela plačícího Davídka, který už hodinu nechtěl usnout. Petr si jen povzdechl, odložil tašku a bez jediného slova zamířil do obýváku. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Byla jsem unavená, nevyspaná a zoufalá. Všechno na mě padalo.

Někdy mám pocit, že jsem na všechno sama. Když jsem byla těhotná, Petr sliboval, jak mi bude pomáhat. Jak budeme rodina. Ale realita byla jiná. Každý den se vracel později a později, doma byl duchem nepřítomný. Když jsem ho prosila, aby aspoň jednou vykoupal Davídka nebo mi pomohl s večeří, jen mávl rukou: „Jsem unavený, měl jsem těžký den.“ Jako by moje dny byly procházka růžovým sadem.

Moje máma mi pořád říkala: „Janičko, chlapi jsou takoví. Musíš vydržet.“ Ale já už nemohla. Každý večer jsem seděla v kuchyni, dívala se na spícího syna a přemýšlela, jestli tohle je ten život, který jsem si vysnila. Chtěla jsem rodinu, chtěla jsem lásku – ne ticho a chlad mezi čtyřmi stěnami.

Jednoho večera jsme se pohádali tak, že to slyšeli i sousedi. „Ty nikdy nic neuděláš! Jenom sedíš u televize a já se tady můžu přetrhnout!“ křičela jsem. Petr vstal z gauče a poprvé za dlouhou dobu se na mě podíval: „A co čekáš? Že ti budu dělat služku? Já chodím do práce, ty jsi doma! Máš čas!“ V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Já nejsem doma na dovolené! Já tady makám od rána do večera! Ani na záchod si nemůžu dojít sama!“

Davídek se rozplakal a já ho šla utěšit. Petr mezitím práskl dveřmi od ložnice. Seděla jsem na posteli, houpala syna v náručí a poprvé mě napadlo: Co když bych odešla? Co když bych to všechno nechala za sebou?

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl čím dál víc uzavřený, doma skoro nemluvil. Když už něco řekl, bylo to jenom kousavé nebo ironické. Já se snažila být silná kvůli Davídkovi, ale uvnitř jsem byla zlomená. Přestala jsem spát, hubla jsem a máma si toho začala všímat. „Janičko, ty jsi nějaká bledá…“ šeptala jednou v kuchyni. Jenže co jí říct? Že její dcera je nešťastná? Že její vnouče vyrůstá v napětí?

Jednoho dne jsem šla s Davídkem na procházku do Lužánek. Seděla jsem na lavičce a dívala se na ostatní maminky – smály se, povídaly si, jejich děti si hrály na písku. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním městě. Vedle mě si přisedla paní s kočárkem. „Taky jste sama?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem a najednou mi začaly téct slzy po tváři. Ta paní mě objala a řekla: „Nebojte, bude líp.“

Ten večer jsem seděla u stolu s papírem a tužkou. Sepsala jsem si všechny důvody, proč bych měla odejít – a proč bych měla zůstat. Dlouho jsem váhala. Co když to nezvládnu? Co když Davídek bude bez táty nešťastný? Ale pak jsem si vzpomněla na jeho uplakané oči a na to, jak se vždycky schovával za mě, když Petr zvýšil hlas.

Rozhodla jsem se odejít.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky, vzala Davídka do náručí a odešla k mámě. Petr ani nezvedl hlavu od mobilu, když jsem mu řekla, že odcházím. Jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“

U mámy bylo těsno, ale klidněji. První týdny byly těžké – Davídek plakal po tátovi, já měla výčitky svědomí. Ale postupně jsme si zvykli. Začala jsem chodit na brigádu do knihovny a poznala nové lidi. Máma mi pomáhala s hlídáním a poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Petr mi občas psal zprávy – většinou výčitky nebo urážky. Jednou přišel i k nám domů a křičel na mě před Davídkem i mámou. „Zničila jsi mi život! Jsi hysterka!“ Máma ho vyhodila ze dveří.

Nejtěžší bylo vysvětlit Davídkovi, proč táta není s námi. „Maminko, kdy přijde tatínek?“ ptal se večer před spaním. Hladila jsem ho po vláskách a šeptala: „Tatínek teď bydlí jinde. Ale my dva jsme spolu a máme se rádi.“

Někdy mám pocit viny – jestli jsem udělala správně. Ale když vidím Davídka smát se na hřišti nebo když mě obejme kolem krku a řekne: „Mám tě rád, maminko,“ vím, že to bylo nutné.

Dnes už je to rok od našeho odchodu. Žijeme s mámou v malém bytě, ale máme klid a bezpečí. Petr platí alimenty jen občas a o syna zájem moc nejeví. Někdy mě přepadne smutek nebo vztek – proč to muselo dopadnout takhle? Proč nemůže být rodina místem lásky?

Ale pak si uvědomím: možná nejsem jediná žena v Česku, která tohle zažila. Možná nás je víc – těch, které musely odejít kvůli dětem i sobě samým.

A tak se ptám: Jak dlouho má žena čekat na změnu? Kdy je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?