Moje dcera už není moje: Příběh matky, která ztrácí dítě kvůli toxické lásce

„Proč jsi zase nepřišla? Vždyť táta měl narozeniny…“ šeptám do ticha obýváku, kde na stole chladne dort a svíčky už dávno dohořely. Telefon mlčí. Lucie mi neodpovídá už třetí den. Sedím na pohovce, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží poslední rozhovor, který jsme spolu vedly.

„Mami, já už nemůžu pořád jezdit domů. Petr nechce, abych byla pořád u vás. Má pocit, že mě tím jen rozmazlujete,“ řekla mi tehdy Lucie a já cítila, jak se mi srdce láme na tisíc kousků. Ještě před rokem jsme spolu chodily na procházky do Stromovky, pekly bábovku a smály se nad starými fotkami. Teď je všechno jinak.

Petr se v Lucčině životě objevil nenápadně. Pracoval jako programátor v Praze, byl tichý, zdvořilý, možná až moc. Ze začátku jsem byla ráda, že si Lucie našla někoho hodného. Ale brzy jsem si všimla, že se mění. Přestala chodit s kamarádkami na kávu, přestala jezdit na víkendy domů do Berouna. Když jsem se ptala proč, vždycky jen pokrčila rameny: „Petr má rád klid.“

Jednou jsem ji přistihla plakat na balkoně. „Luci, co se děje?“ ptala jsem se tiše. „Nic, mami… jen jsem unavená.“ Ale v očích měla strach. Od té doby jsem měla pocit, že mi něco tají.

S manželem Karlem jsme se snažili Lucii podpořit. Když nám oznámila, že se budou brát, uspořádali jsme malou oslavu. Petr seděl stranou, moc nemluvil. Když jsme si chtěli připít na štěstí novomanželů, odmítl alkohol i dort. „My sladké nejíme,“ řekl Lucii takovým tónem, že jsem ztuhla.

Po svatbě se všechno zhoršilo. Lucie přestala volat, na zprávy odpovídala jednoslovně. Když jsme ji pozvali na rodinný oběd, vždycky měla výmluvu: „Petr má hodně práce.“ Nebo: „Necítím se dobře.“

Jednou jsem ji potkala náhodou v obchodě. Byla bledá, pohublá a v očích měla prázdný pohled. „Luci, co se děje? Jsi v pořádku?“ šeptala jsem zoufale. Rozhlédla se kolem sebe a rychle mi vtiskla do ruky lístek: „Mami, prosím tě… nevolej mi večer.“

Doma jsem lístek rozbalila: „Petr žárlí. Vadí mu, když s tebou mluvím.“

Chtěla jsem volat policii, ale Karel mě zastavil: „Nemůžeme jí to udělat. Musíme počkat, až sama poprosí o pomoc.“ Ale jak dlouho mám čekat? Každý den je pro mě utrpením.

Naše rodina se rozpadá. Syn Tomáš už s námi skoro nemluví – prý je to Lucčina věc a nemáme jí zasahovat do života. Karel je uzavřený do sebe a večer mlčky sleduje zprávy v televizi. Já nemůžu spát. Každou noc přemýšlím, kde jsme udělali chybu.

Minulý týden měl Karel narozeniny. Připravila jsem jeho oblíbené řízky a bramborový salát, upekla dort s marcipánem – Lucčin nejoblíbenější. Doufala jsem, že přijde aspoň na chvíli. Místo toho přišla jen SMS: „Omlouvám se, Petr má horečku.“

Seděli jsme u stolu sami dva a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus duše.

V noci jsem Lucii napsala dlouhou zprávu: „Luci, chybíš nám. Prosím tě, ozvi se aspoň jednou za čas. Máme tě rádi.“ Odpověď nepřišla.

Druhý den ráno mi volala sousedka z vedlejšího domu: „Jano, viděla jsem Lucii včera večer na ulici. Vypadala hrozně smutně.“

Rozhodla jsem se za ní zajít do práce. Čekala jsem před kanceláří skoro dvě hodiny. Když vyšla ven, rychle mě objala: „Mami, prosím tě… nechoď za mnou do práce.“

„Luci, bojím se o tebe! Co ti Petr dělá? Proč jsi taková?“

Lucie se rozplakala: „On mě má rád… jen je někdy moc žárlivý… nechci ti dělat starosti.“

„Ale já mám strach! Nejsi šťastná!“

„Mami… prosím tě… nech to být.“

Od té chvíle už neodpovídá ani na zprávy.

Každý den si kladu otázku: Je tohle opravdu život mé dcery? Jak může láska takhle ničit? A kde je hranice mezi tím nechat dítě žít svůj život a chránit ho před zlem?

Možná jsem udělala chybu já – možná jsme byli příliš ochranářští nebo naopak málo přísní. Možná je to prostě osud.

Ale jedno vím jistě: nikdy nepřestanu čekat na den, kdy Lucie zase přijde domů a řekne mi: „Mami, potřebuji tě.“

A vy? Co byste dělali na mém místě? Máme právo zasahovat do života svých dětí – nebo je musíme nechat padnout?