Rok bez návštěvy, jeden telefon a tajemství tchána: Co skutečně stálo za jeho náhlým příjezdem?
„Proč teď? Proč po roce mlčení?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem v kuchyni nervózně míchal kávu. Kateřina seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Telefonát od jejího otce přišel jako blesk z čistého nebe. „Přijedu zítra. Potřebuju s vámi mluvit,“ řekl stroze a zavěsil. Žádné vysvětlení, žádné pozdravy. Jen ta tíha v jeho hlase.
Bydleli jsme s Kateřinou v malém dvoupokojovém bytě na pražském sídlišti. Nájem nás dusil, peníze sotva stačily na základní věci. Každý měsíc jsme počítali koruny a snili o vlastním bydlení, kde by naše dcera Anička měla svůj pokojíček. Ale hypotéka byla nedosažitelná, rodiče nám pomoct nemohli – nebo jsme si to aspoň mysleli.
„Myslíš, že se něco stalo?“ zeptala se Kateřina tiše. „Táta nikdy nebyl moc sdílný, ale takhle…“
„Možná potřebuje pomoct,“ pokusil jsem se ji uklidnit, i když jsem sám cítil v žaludku kámen. Tchán byl vždycky uzavřený, přísný chlap. Po smrti své ženy se ještě víc stáhl do sebe. Poslední rok jsme o něm skoro neslyšeli.
Druhý den ráno jsem šel do práce s hlavou plnou otázek. V kanceláři jsem byl duchem nepřítomný, kolega Petr si toho všiml. „Hele, co je s tebou? Vypadáš jak po flámu.“
„Tchán přijede. Po roce. Nechápu proč,“ odpověděl jsem.
Petr se uchechtl: „Možná ti chce dát byt! Nebo tě požádat o peníze.“
Zasmál jsem se, ale v duchu mě ta představa bodla. Byt… To by bylo jako zázrak.
Když jsem se večer vracel domů, už z chodby jsem slyšel hlasy. Tchán seděl v našem obýváku, záda rovná jako pravítko, pohled tvrdý. Kateřina mu nalévala čaj a Anička si hrála na koberci.
„Ahoj,“ pozdravil jsem opatrně.
„Dobrý večer, Tomáši,“ kývl na mě stroze.
Sedli jsme si ke stolu. Chvíli bylo ticho, jen lžička cinkala o hrnek.
„Potřebuju vaši pomoc,“ začal nakonec tchán. „A zároveň vám chci něco nabídnout.“
Kateřina zbledla. „Tati, co se děje?“
Tchán se podíval na Aničku a pak zpátky na nás. „Prodávám dům v Hradci. Už tam nechci být sám. Ale mám podmínku.“
Vyměnili jsme si s Kateřinou pohledy.
„Chci, abyste se ke mně nastěhovali. Pomůžete mi s domácností a já vám dám polovinu peněz z prodeje domu na vlastní byt.“
Zamrazilo mě. Přestěhovat se do Hradce Králové? Opustit práci v Praze? Začít znovu? A hlavně – žít pod jednou střechou s tchánem?
Kateřina byla v šoku. „Tati… to je…“
„Vím, že to není jednoduché,“ přerušil ji tchán tvrdě. „Ale já už to tam sám nezvládnu. A vy potřebujete začít nový život.“
Celý večer jsme mlčeli. Když Anička usnula, seděli jsme s Kateřinou v kuchyni a přehrávali si rozhovor znovu a znovu.
„Co když to nezvládneme?“ šeptala Kateřina.
„Co když to bude ještě horší než teď?“ dodal jsem já.
Ale představa vlastního bytu byla silná. Další den jsme jeli do Hradce podívat se na dům. Byl starý, ale prostorný, se zahradou a vůní jabloní ve vzduchu. Tchán nám ukazoval každý kout, ale pořád byl napjatý.
Večer jsme seděli u stolu a on najednou začal mluvit o své ženě – o tom, jak ji ztratil a jak ho samota ničí. Poprvé jsem viděl slzy v jeho očích.
„Nechci umřít sám,“ řekl tiše.
Bylo to poprvé, co jsem ho viděl tak zlomeného.
Rozhodli jsme se přestěhovat. První týdny byly těžké – hádky kvůli maličkostem, napětí ve vzduchu, Anička si těžko zvykala na nové prostředí i školku. Já hledal práci a cítil se jako cizinec ve vlastním životě.
Jednou večer jsem slyšel tchána plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Najednou mi došlo, že jeho tvrdost byla jen maska strachu a bolesti.
Začali jsme spolu víc mluvit – o životě, o smrti, o tom, co znamená rodina. Pomalu jsme si k sobě našli cestu.
Po půl roce dům prodal a dal nám slíbené peníze na byt v Hradci. Když jsme podepisovali smlouvu v realitní kanceláři, měl v očích hrdost i smutek zároveň.
Dnes už máme svůj byt a tchán k nám chodí na nedělní obědy. Někdy si říkám: Co by bylo, kdybychom tehdy řekli ne? Měli bychom odvahu opustit všechno známé kvůli nové šanci?
A vy – dokázali byste postavit rodinu nad vlastní pohodlí? Kolik jste ochotni obětovat pro nový začátek?