„Už nikdy sem nepřijdu!” – Jak tchyně odešla z našeho života a my konečně začali dýchat

„Tohle už dál nebudu snášet! Už nikdy sem nepřijdu!” křičela paní Věra, moje tchyně, zatímco v předsíni zuřivě balila svůj starý kabát a kabelku. Bylo sedm ráno, venku pršelo a já stála v kuchyni s hrnkem kávy, který se mi třásl v ruce. Můj muž Petr stál mezi námi, oči měl sklopené a tvář bledou.

„Mami, prosím tě, uklidni se. Není to tak hrozné,“ zkoušel to Petr, ale jeho hlas zněl slabě.

„Ne, Petře! Tvoje žena mě tu už nechce. To je jasné! Já jsem tu jen na obtíž. Všechno je špatně – od toho, jak vaří, až po to, jak vychovává děti!“ Její slova bodala jako jehly.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Paní Věro, já vás nevyháním. Jen bych byla ráda, kdybyste respektovala naše rozhodnutí.“

Ticho. Jen tikot hodin a šum deště za oknem. Tchyně se na mě podívala s pohledem plným zloby a bolesti. „Já jsem ti obětovala roky svého života! A ty mě teď vyhazuješ z vlastního domu!“

Petr se pokusil ji obejmout, ale ona ho odstrčila. „Nech mě být! Už nikdy sem nepřijdu!“ pronesla znovu a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se rozklepala skleněná výplň.

Zůstali jsme stát v předsíni jako sochy. Děti se schovaly v pokojíčku a já měla pocit, že se mi hroutí svět. Ale zároveň… zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Jako by někdo otevřel okno v dusné místnosti.

Tchyně u nás bydlela poslední tři roky. Po smrti tchána se bála být sama a Petr ji přesvědčil, že jí bude u nás dobře. Zpočátku jsem souhlasila – byla jsem přesvědčená, že rodina má držet pohromadě. Jenže brzy se ukázalo, že máme každý jinou představu o životě.

Paní Věra byla zvyklá mít všechno pod kontrolou. Každé ráno vstávala v pět a začala uklízet celý byt – i když jsme to nepotřebovali. Kritizovala moje vaření („Polévka bez majoránky? To snad nemyslíš vážně!“), způsob výchovy dětí („Za nás by si tohle nedovolily!“) i to, jak trávím volný čas („Knihy? A co domácnost?“). Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny – snažil se zavděčit oběma stranám a nakonec byl nešťastný všichni.

Pamatuju si jeden večer, kdy jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. „Proč jsi mi tohle udělal?“ ptala jsem se Petra, když si ke mně přisedl. „Já už nemůžu dál…“

„Já vím,“ řekl tiše. „Ale je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena!“ vykřikla jsem zoufale.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvili. Každý den byl stejný – napětí, hádky o maličkosti, ticho u večeře. Děti začaly být nervózní a uzavřené. Já jsem byla unavená a podrážděná.

Až do toho rána, kdy všechno prasklo.

Po odchodu paní Věry bylo v bytě nezvyklé ticho. Sedli jsme si s Petrem ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně.

„Co teď?“ zeptal se Petr nejistě.

„Teď budeme žít svůj život,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála.

Samozřejmě – nebylo to jednoduché. Tchyně nám volala každý den, posílala výčitky přes SMS i přes sousedku paní Novákovou („Vaše snacha je nevděčná!“). Petr měl výčitky svědomí a já pocit viny. Ale pomalu jsme začali nacházet sami sebe.

Děti byly klidnější, doma bylo víc smíchu a méně napětí. Začali jsme chodit na procházky do Stromovky, večer si pouštěli filmy a povídali si o všem možném – o práci, o snech i o tom, jak nás tahle bouře změnila.

Jednou večer mi Petr řekl: „Víš… možná jsme to měli udělat už dávno.“

Přikývla jsem. „Ale možná jsme tu bouři potřebovali.“

Dnes už je to půl roku od té chvíle. Tchyně bydlí u své sestry v Kladně a občas nám zavolá – už bez výčitek, spíš smutně a unaveně. Petr za ní občas zajede s dětmi na návštěvu. Já zatím doma peču bábovku a těším se na jejich návrat.

Někdy si říkám – musíme opravdu projít bouří, abychom si vážili klidu? Nebo jsme jen příliš dlouho čekali na odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?