Když jsem vyhodila syna z domu a zůstala se svou snachou: Příběh jedné matky

„Mami, tohle nemyslíš vážně!“ křičel na mě Tomáš, když jsem mu v dešti pokládala kufr před dveře našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Jeho hlas byl plný vzteku a nepochopení, ale já už necítila nic než úlevu a strach zároveň. Za zády mi stála Jana, jeho žena, s očima zarudlýma od pláče. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Nikdy bych nevěřila, že budu ta matka, která vyhodí vlastního syna z domu. Ale když jsem toho večera slyšela, jak na Janu zase řve, jak tříská dveřmi a rozbíjí talíře, něco ve mně prasklo. Vzpomněla jsem si na svého zesnulého muže, Karla – vysoký, tmavovlasý chlap s hlubokýma hnědýma očima a hlasem, který dokázal pohladit i zranit. On byl ten, kdo Tomáše naučil, že muž musí mít vždy poslední slovo. A já? Já jsem mlčela. Celý život jsem mlčela.

„Jano, pojď ke mně do pokoje,“ řekla jsem tiše, když Tomáš odešel do kuchyně. Seděla na posteli, ruce složené v klíně, třásla se. „Nebojte se, paní Novotná… já to zvládnu,“ šeptala. Ale já už věděla, že to nezvládne. Nikdo by to neměl zvládat.

Ten večer jsem poprvé v životě křičela na svého syna. „Dost! Takhle se k ženě chovat nebudeš! Sbal si věci a odejdi!“ Tomáš na mě koukal jako na cizího člověka. „Ty stojíš na její straně? Vlastní matka?“

Ano, stála jsem na její straně. Protože jsem v jejích očích viděla stejný strach, jaký jsem kdysi měla já. Protože jsem věděla, že pokud teď neudělám nic, nikdy se to nezmění.

Když Tomáš odešel a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se otřásly stěny, nastalo ticho. Jana seděla v kuchyni a upřeně hleděla do hrnku s čajem. Já si sedla naproti ní a poprvé po letech jsem cítila klid. „Děkuju,“ zašeptala Jana a rozplakala se.

Dny plynuly pomalu. Rodina se mi začala vyhýbat. Moje sestra Alena mi volala: „Zbláznila ses? Vyhodit vlastního syna? Co tomu řeknou sousedi?“ Moje dcera Klára mi napsala dlouhou zprávu plnou výčitek: „Mami, Tomáš je tvůj syn! Jak jsi mohla?“

Ale nikdo se nezeptal, jak mi je. Nikdo se nezeptal na Janu.

Začaly jsme spolu žít v malém bytě – dvě ženy, které spojil strach a bolest. Jana byla tichá, chodila do práce do školky na druhém konci Prahy a večer si četla knížky nebo pletla šálu. Já vařila polévky a snažila se najít smysl v každodenních maličkostech.

Jednou večer jsme seděly u televize a Jana najednou řekla: „Víte, paní Novotná… já bych asi nikdy nenašla odvahu odejít. Kdybyste tam nebyla vy…“

Zamrazilo mě. Kolik žen žije v podobném strachu? Kolik matek zavírá oči před tím, co se děje za zavřenými dveřmi?

Tomáš mi několikrát volal. Nezvedala jsem to. Pak mi přišla zpráva: „Jsi pro mě mrtvá.“ Zabolelo to víc než cokoliv jiného. Ale věděla jsem, že musím vydržet.

Jednoho dne přišla Jana domů s modřinou na ruce – potkala Tomáše před domem, chtěl s ní mluvit. Volaly jsme policii. Poprvé v životě jsem stála před cizím člověkem a říkala pravdu o svém synovi.

Soud rozhodl o zákazu styku. Jana začala chodit na terapii a já s ní. Bylo to těžké – přiznat si vlastní chyby, vlastní selhání jako matky i ženy.

Jednou jsme šly spolu do lesa za Prahou – bylo jaro, všude voněly šeříky a ptáci zpívali. Jana se zastavila u potoka a řekla: „Děkuju vám za nový život.“

A já si uvědomila, že i já mám nový život. Bez strachu, bez mlčení.

Rodina mě stále odsuzuje. Sousedky přestaly zdravit na chodbě. Ale já nelituji.

Jen mě bolí jedna věc – že jsem neměla odvahu postavit se Tomášovi dřív. Kolik let jsem zavírala oči? Kolik bolesti mohlo být ušetřeno?

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme jako matky udělaly chybu? Je možné napravit minulost? A co byste udělali vy na mém místě?