Když láska shoří v popel: Příběh rodiny roztrhané dědictvím

„Tohle je nespravedlivé! Já jsem se o tátu staral nejvíc, takže bych měl dostat dům!“ křičel můj bratr Petr, zatímco jeho tvář rudla vzteky. Stála jsem v obýváku našeho starého domu v Plzni, kde na stěnách visely fotografie z dětství, a cítila, jak se mi svírá žaludek. Moje sestra Jana seděla na gauči, ruce zkřížené na prsou, a ledovým hlasem odsekla: „A co já? Myslíš, že jsem tu nebyla? Jen proto, že jsem nemohla přijít každý den, neznamená, že mi na tátovi nezáleželo!“

Bylo to jen pár dní po pohřbu našeho otce. Místo abychom drželi při sobě a společně truchlili, začali jsme se hádat o to, co po něm zůstalo. Dům na okraji města, malá chata na Šumavě a pár úspor na účtu. Všechno, co měl, bylo teď mezi námi jako jedovatý plamen, který polykal poslední zbytky našeho sourozeneckého pouta.

Vzpomínám si, jak jsme jako děti běhali po zahradě a hráli si na schovávanou. Táta seděl na lavičce pod jabloní a smál se našim výmyslům. Teď ta samá lavička zarůstala mechem a my jsme místo smíchu házeli po sobě slova ostrá jako nože.

„Myslíte si vůbec někdo na mámu?“ snažila jsem se je zastavit. „Je tu sama, smutná… a vy se hádáte o peníze!“

Petr se na mě podíval s takovou nenávistí, že jsem ucukla. „Ty jsi vždycky byla ta hodná, viď? Ale když jde do tuhého, stejně ti jde jen o to, abys byla za svatou.“

Jana se rozplakala. „Já už to nevydržím! Všichni mě jen soudíte!“ vyběhla z místnosti a práskla dveřmi.

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje, kde ještě voněla otcova kolínská. Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen tiše plakala. Nikdy jsem si nemyslela, že by nás něco mohlo takhle rozdělit.

Další týdny byly peklem. Petr si najal právníka a začal požadovat větší podíl z dědictví. Jana přestala odpovídat na zprávy. Máma chodila po domě jako stín a já jsem se snažila udržet aspoň nějaký kontakt s oběma sourozenci. Každý den jsem volala Janě, psala Petrovi e-maily, ale odpovědi byly čím dál chladnější.

Jednou večer jsem seděla s mámou v kuchyni. Nalila si panáka slivovice a zadívala se do prázdna. „Kdybych věděla, co to udělá s vámi všemi… radši bych všechno spálila,“ zašeptala.

„Mami…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Nechci už o tom slyšet. Táta by byl nešťastný.“

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi o tom, jak stojím před domem v plamenech a slyším křik svých sourozenců. Probudila jsem se zpocená a srdce mi bušilo až v krku.

Jednoho dne mi zavolal Petr. Jeho hlas byl tvrdý: „Chci přijít pro svoje věci. Ať tam nejste.“

„Petře… prosím tě…“

„Nechci tě vidět.“

Zavěsil.

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme byli normální rodina – hádali jsme se kvůli maličkostem, ale vždycky jsme si odpustili. Teď to vypadalo, že už není cesty zpět.

Jana mi po několika týdnech napsala krátkou zprávu: „Nechci už být součástí téhle rodiny.“

Slova mě bodla jako nůž do srdce.

Máma začala chřadnout. Přestala jíst, celé dny jen seděla u okna a dívala se ven. Jednou večer mi řekla: „Všechno to bylo zbytečné. K čemu jsou peníze, když nemám děti?“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku.

Nakonec jsme dům prodali. Každý dostal svůj podíl – Petr koupil nové auto, Jana odjela do zahraničí a já zůstala v malém bytě na Slovanech s mámou. Všechno to bohatství nám přineslo jen bolest.

Občas potkám Petra ve městě. Díváme se na sebe jako cizí lidé. Jana mi už nikdy nenapsala.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je něco cennějšího než klid v rodině? Co by asi řekl táta, kdyby nás teď viděl?