Zeť je zlatý, ale jeho rodiče mě děsí: Bojím se o vnoučata

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak paní Novotná zase křičí na moji dceru přes plot. Bylo sobotní ráno, slunce svítilo na naši malou zahrádku v Lysé nad Labem, ale v duši jsem měla bouři. „Martino, proč jim to pořád dovoluješ?“ obrátila jsem se zoufale na svou dceru, která stála u kuchyňského okna a nervózně si hrála s prstýnkem.

„Mami, prosím tě, neřeš to. Petr je z toho taky špatný. Ale co máme dělat? Jsou to jeho rodiče…“ odpověděla tiše Martina a v očích se jí zaleskly slzy.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsem dřela v Německu jako uklízečka. Každé ráno vstávat ve čtyři, abych stihla první vlak do Mnichova, kde jsem myla kanceláře a byty bohatých lidí. Nikdy jsem nebyla silná ani chytrá – neměla jsem maturitu, jen základku a pár let učňáku. Ale měla jsem odhodlání. Každou korunu jsem posílala domů Martině, aby mohla studovat a měla lepší život než já.

Když jsem se po patnácti letech vrátila domů a koupila tenhle dům, byla jsem pyšná. Martina si našla Petra – klidného, pracovitého kluka z vedlejší vesnice. Všichni říkali, že je to štěstí. Jenže pak jsem poznala jeho rodiče.

Pan Novotný byl typický český „všeználek“, co nikdy nic pořádného nedělal, ale do všeho mluvil. Jeho žena byla ještě horší – závistivá, pomlouvačná a neustále hledala způsoby, jak nás shodit před ostatními sousedy. „Vy jste si koupili nový plot? To jste asi vyhráli ve Sportce, co?“ smála se jednou paní Novotná na celou ulici.

Nejhorší bylo, že se snažili ovlivňovat i naše vnoučata – malou Aničku a Honzíka. „Proč bys měla poslouchat babičku? Ta je stará a nerozumí dnešní době,“ slyšela jsem jednou paní Novotnou šeptat Aničce na hřišti. V tu chvíli mi bylo do breku.

Jednoho dne přišla Martina domů celá rozrušená. „Mami, dneska mi máma od Petra řekla, že jsme neschopní rodiče, protože Anička ještě neumí jezdit na kole bez koleček! A že prý Honzík je rozmazlený, protože mu dávám ovoce místo párků.“

Vztek ve mně vřel. „Tohle už stačí! Musíme si s nimi promluvit,“ rozhodla jsem se.

Večer jsme seděli všichni u nás v obýváku – já, Martina, Petr a jeho rodiče. Pan Novotný si rozvalil nohy na stolek a paní Novotná si přinesla vlastní kávu, protože „ta vaše je slabá jako čaj“.

„Tak co nám chcete říct?“ začala paní Novotná s úšklebkem.

Petr se nervózně ošíval. „Mami, tati… prosím vás, nechte nás vychovávat děti po svém. Máma i Martina se snaží…“

„Ale my vám chceme jen pomoct! Vy jste mladí a nic nevíte,“ skočil mu do řeči pan Novotný.

„Pomoc je jedna věc,“ vložila jsem se do toho já, „ale urážky a pomluvy druhá. Nechceme, abyste naše děti učili neúctě nebo závisti.“

Paní Novotná se rozesmála: „Vy si myslíte, že jste lepší? Protože jste byla uklízečka v Německu? To je dneska každý druhý!“

V tu chvíli mi bylo jasné, že s nimi rozumná řeč nebude. Ale Petr se poprvé postavil za nás: „Mami, tati, pokud to nerespektujete, nebudete děti vídat tak často.“

Nastalo ticho. Pan Novotný zrudl a paní Novotná uraženě vstala: „Tak tohle si ještě vyřídíme!“ prskla a odešli.

Od té doby se situace trochu uklidnila. Petr držel s námi a jeho rodiče už tolik nezasahovali – alespoň ne přímo. Ale pořád mám strach. Co když budou děti jednou naslouchat spíš jim než nám? Co když je jejich jedovaté poznámky ovlivní víc než naše láska?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na spící Aničku s Honzíkem. Přemýšlím: Udělala jsem pro rodinu všechno správně? Nebo jsem měla být tvrdší? Jak ochránit děti před špatným vlivem vlastní rodiny?

Možná mi poradíte vy: Jak byste se zachovali na mém místě? Myslíte si, že láska opravdu stačí k ochraně dětí před špatnými vzory?