„Babičko, není ti trapné nosit džíny?“ – Příběh o jedné české babičce, která odmítá stárnout podle cizích pravidel

„Marie, není ti trapné nosit ty džíny? Vždyť jsi už babička!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Jana s hlasitým povzdechem skládala nákup na stůl. Stála jsem u okna a pozorovala, jak venku začíná jaro. Slunce se odráželo v kapkách na skle a já si v tu chvíli připadala mladší než kdy dřív. Ale Janin hlas mě vrátil zpátky do reality.

„Proč by mi mělo být trapně? Jsou pohodlné a líbí se mi,“ odpověděla jsem klidně, i když uvnitř mě to zabolelo. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co se o tom bavíme. Vždycky to skončí hádkou nebo tichým dusnem.

Jana si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Mami, vždyť už ti je skoro sedmdesát. Co si o tobě lidi pomyslí? Všichni ostatní babičky nosí sukně a šátky. Ty pořád běháš po městě v džínách a barevných svetrech, jako bys byla nějaká puberťačka.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na své dětství v téhle vesnici, kde bylo všechno nalinkované – jak má žena vypadat, co má říkat, kdy má mlčet. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že budu jiná. A teď, když už bych mohla být konečně sama sebou, mi vlastní dcera připomíná staré pořádky.

„Jano, já už jsem si toho ve svém životě dost odžila podle druhých. Teď chci žít podle sebe,“ řekla jsem tiše. Ale ona jen protočila oči a začala vybalovat zeleninu.

Ten den jsem šla na procházku do lesa. Měla jsem na sobě svoje oblíbené džíny a červený svetr s květinami. Cestou jsem potkala sousedku Alenu. „Marie, ty jsi pořád jako holka! Já bych si tohle už nedovolila,“ smála se a já nevěděla, jestli je to myšleno jako kompliment nebo výčitka.

Večer jsem seděla u stolu s vnoučaty. Malý Tomáš mi šeptal: „Babičko, ty jsi nejveselejší babička na světě.“ Zahřálo mě to u srdce. Ale pak přišla Jana a začala: „Mami, nemohla bys být trochu víc… normální? Víš, jak se na nás lidi dívají? Říkají, že jsi divná.“

Vzpomněla jsem si na svého manžela Karla. Zemřel před pěti lety a od té doby jsem byla sama. On mě vždycky podporoval – smál se mým nápadům a říkal: „Marie, hlavně buď svá.“ Když odešel, zůstala mi jen jeho stará kytara a spousta vzpomínek.

Jednou večer jsem seděla na verandě a hrála na tu kytaru. Sousedé šli kolem a slyšela jsem jejich šepot: „Ta Marie je nějaká jiná…“ Ale já hrála dál. Hudba mi pomáhala zapomenout na samotu i na všechny ty pohledy.

Jednoho dne přišla Jana s vážným výrazem. „Mami, musíme si promluvit.“ Sedly jsme si ke stolu. „Víš, já mám strach… Bojím se o tebe. Co když si ublížíš? Co když tě někdo pomluví? Já jen chci, abys byla v bezpečí.“

Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich slzy. Uvědomila jsem si, že za jejími slovy je strach – ne z toho, jak vypadám já, ale z toho, co řeknou ostatní o ní. O její rodině.

„Janičko,“ pohladila jsem ji po ruce, „já tě chápu. Ale já už nechci žít podle cizích pravidel. Chci být šťastná taková, jaká jsem.“

Následující týdny byly plné napětí. Jana byla odtažitá, vnoučata zmatená. Sousedky mě přestaly zdravit tak vřele jako dřív. Ale já jsem cítila zvláštní klid – poprvé za dlouhou dobu jsem byla opravdu sama sebou.

Jednoho dne jsem šla do obchodu v džínách a s barevnou šálou kolem krku. U pokladny stála starší paní – paní Novotná – která vždycky kritizovala všechno nové. Podívala se na mě a řekla: „Marie, vy jste teda odvaha! Já bych chtěla mít aspoň polovinu vaší energie.“

Usmála jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu pocítila hrdost.

Večer přišla Jana domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Mami… možná máš pravdu. Možná bychom měli být šťastní po svém.“

Objaly jsme se a já věděla, že tohle je začátek něčeho nového – nejen pro mě, ale i pro ni.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké být sám sebou? Proč musí žena v mém věku pořád někomu něco dokazovat? Máme právo být šťastné takové, jaké jsme – nebo musíme celý život hrát roli podle očekávání ostatních?