Cesta Jany: „Nechtěla jsem ji nutit do svatby ani mateřství. Musí si najít vlastní cestu.“

„Kláro, proč tak spěcháš? Vždyť ti je teprve dvacet jedna! Proč se musíš hned vdávat a mít dítě?“ vyhrkla jsem, když mi dcera oznámila, že je zasnoubená s Petrem a čeká dítě. Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce pevně sevřené kolem hrnku s čajem, oči zarudlé od pláče.

„Mami, já vím, že je to brzo. Ale já ho miluju. A miminko… prostě to tak vyšlo,“ šeptla a sklopila zrak.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. V hlavě mi vířily vzpomínky na vlastní mládí – na to, jak jsem byla ve stejném věku jako ona, když mě rodiče tlačili do svatby s jejím otcem. Jak jsem se cítila ztracená, nepochopená, bez možnosti volby. Přísahala jsem si tehdy, že své dceři nikdy nic nenavrhnu ani nenutím. A teď? Teď jsem byla na pokraji zoufalství, protože jsem měla pocit, že opakuje stejné chyby jako já.

„Kláro, já tě nechci soudit. Jen mám strach. Víš, co všechno to obnáší? Vždyť jsi ještě dítě…“

„Nejsem dítě!“ vykřikla najednou a v očích se jí zaleskly slzy vzteku. „Ty jsi mě nikdy neposlouchala! Vždycky jsi jen říkala, co je správné a co ne. Ale já mám právo rozhodnout se sama!“

Ztichla jsem. Vzduch mezi námi byl hustý a těžký. Slyšela jsem tikot hodin na stěně a v duchu si přehrávala všechny ty chvíle, kdy jsme spolu seděly u stolu a smály se nad blbostmi. Kde se to pokazilo? Kdy se z mé holčičky stala žena, která mi už nechce naslouchat?

Petr přišel druhý den večer. Slušný kluk, pracuje jako elektrikář v místní firmě. Přinesl kytici růží a nervózně přešlapoval v předsíni. „Dobrý den, paní Novotná,“ pozdravil mě a podal mi ruku.

„Dobrý večer, Petře,“ odpověděla jsem stroze a pozvala ho dál. Seděli jsme pak všichni tři v obýváku a já se snažila pochopit jejich rozhodnutí.

„Vím, že to vypadá ukvapeně,“ začal Petr tiše. „Ale Klára je pro mě všechno. Chci se o ni postarat. A o naše dítě taky.“

Klára ho chytila za ruku a podívala se na mě s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit – byla v něm láska i vzdor.

„A co škola?“ zeptala jsem se tiše. „Vždyť jsi chtěla studovat na pedagogické fakultě…“

Klára pokrčila rameny. „Možná někdy později. Teď chci být s Petrem a s miminkem.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely otázky: Je to opravdu její volba? Nebo jen utíká před něčím, co sama neumí pojmenovat? Měla bych ji chránit před chybami, které jsem sama udělala? Nebo ji nechat jít vlastní cestou?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého rozpoložení.

„Co je s tebou, Jano?“ ptala se mě Alena u kávy.

„Klára je těhotná a chce se vdávat,“ vyhrkla jsem.

Alena se zamračila. „To je dneska samý spěch. Moje dcera taky přišla domů s tím, že chce žít s přítelem už ve dvaceti. Já jí říkám: Počkej! Užij si život! Ale neposlouchají nás.“

Přikývla jsem. „Možná jsme my byly jiné… nebo jsme jen zapomněly, jaké to bylo.“

Odpoledne jsem šla za svou maminkou. Seděla v kuchyni u okna a loupala brambory.

„Mami, bojím se o Kláru,“ přiznala jsem tiše.

Podívala se na mě svým typickým přísným pohledem. „Každý si musí projít svým životem sám, Jano. Ty jsi taky neposlouchala mě. A stejně jsi to zvládla.“

„Ale já nechci, aby trpěla jako já…“

Maminka položila bramboru na stůl a vzala mě za ruku. „Možná bude šťastnější než ty. Dej jí šanci.“

Doma jsem našla Kláru sedět na posteli v dětském pokoji. Hladila si bříško a tiše si broukala písničku z dětství.

„Klárko…“ začala jsem opatrně.

Podívala se na mě s očima plnýma slz.

„Mami, já mám strach,“ přiznala najednou.

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme plakaly spolu.

Dny plynuly a přípravy na svatbu byly v plném proudu. Rodina i sousedé měli spoustu řečí – jedni říkali, že je to ostuda, druzí že je to normální. Já sama nevěděla, co si myslet.

Přišel den svatby. Klára byla nádherná ve svatebních šatech po mé babičce. Petr stál u oltáře nervózní a šťastný zároveň.

Když si vyměňovali prstýnky, cítila jsem směs hrdosti i smutku – moje holčička už není dítě.

Po obřadu jsme seděli u slavnostního stolu a babička pronesla přípitek: „Ať je vaše cesta společná i když bude trnitá.“

Večer jsem seděla sama na balkoně a dívala se na hvězdy.

Přemýšlela jsem: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo méně? Je správné nechat děti dělat vlastní chyby?

Možná nikdy nenajdu odpověď.

Ale jedno vím jistě – nikdy bych ji nenutila do ničeho proti její vůli.

A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo zasahovat do života svých dětí? Nebo jim máme jen stát po boku a doufat, že najdou svou cestu?