Závěť na narozeninové oslavě: Když rodina roztrhne srdce vejpůl

„Teď musíš napsat závěť, aby ten dům nezískal tvůj manžel, kdyby se ti něco stalo!“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Právě jsem nesla dort s devíti svíčkami pro naši Aničku a v tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo podrazil nohy. Všichni ztichli. Táta upřeně zíral do svého piva, sestra Lenka se snažila odvést Aniččinu pozornost k dárkům a můj muž Petr jen ztuhl a sevřel rty do tenké čáry.

„Mami, teď není vhodná chvíle,“ zašeptala jsem, ale ona už byla v ráži. „Právě teď je ta nejlepší chvíle! Když jsi byla malá, myslela jsem si, že budeš rozumnější. Dneska ženské musí myslet na všechno. Kdyby se ti něco stalo, Petr by mohl všechno získat a co by bylo s Aničkou? S námi?“

Petr se nadechl. „Paní Novotná, myslím, že tohle není fér. Nikdy bych neudělal nic, co by bylo proti Janě nebo Aničce.“

Máma ho přerušila: „To říkají všichni! Ale pak se to stane a my skončíme na ulici. Jana je moje dcera a já ji chci chránit.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni hosté – teta Alena, bratránek Tomáš i sousedka paní Dvořáková – najednou zírali na mě, jako bych měla rozhodnout o osudu celého domu. Dort s plameny svíček mi těžkl v rukou.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem znovu, ale ona už pokračovala: „Víš, jak dopadla Hanka od vedle? Její manžel ji podvedl a pak jí všechno vzal! Já nechci, abys dopadla stejně.“

Petr vstal od stolu. „Jano, jestli si myslíš, že bych ti mohl ublížit…“ Jeho hlas se zlomil a já viděla v jeho očích bolest i vztek.

„Já nevím, co si mám myslet!“ vyhrkla jsem zoufale. „Proč tohle musíš řešit dneska? Proč přede všemi?“

Máma se na mě podívala s tvrdostí v očích: „Protože tě miluju. Protože vím, jak jsou chlapi. A protože chci mít jistotu.“

Dort jsem postavila na stůl a odešla na balkon. Slyšela jsem za sebou šepot i tiché pláč Aničky, která nechápala, proč máma odešla uprostřed oslavy. Opřela jsem se o zábradlí a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily matčiny výčitky i Petrova uražená hrdost.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Petrem plánovali budoucnost – jak budeme šetřit na rekonstrukci domu po babičce, jak jednou Anička bude běhat po zahradě a my budeme grilovat s přáteli. Nikdy mě nenapadlo pochybovat o jeho lásce nebo úmyslech.

Ale máma měla pravdu v tom, že svět není spravedlivý. Viděla jsem kolem sebe tolik rozpadlých rodin, tolik žen, které skončily bez střechy nad hlavou jen proto, že důvěřovaly špatnému muži. Ale Petr přece nebyl jako ostatní… Nebo jsem jen slepá?

Za chvíli za mnou přišla Lenka. „Jani… máma to myslí dobře. Ale chápu tě. Taky bych nechtěla řešit závěť na oslavě.“

„Já už nevím, komu mám věřit,“ zašeptala jsem. „Mám chránit sebe a Aničku před Petrem? Nebo mám věřit tomu, co jsme spolu vybudovali?“

Lenka mě objala. „Možná byste si o tom měli promluvit sami dva. Bez mámy.“

Vrátila jsem se do kuchyně právě ve chvíli, kdy Petr balil dárky do tašky. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se tiše.

„Domů,“ odpověděl bez emocí. „Nechci tu být za toho zlého.“

„Petře… prosím tě…“

Podíval se na mě a v očích měl slzy: „Jestli mi nevěříš, tak proč jsme spolu?“

Zůstala jsem stát uprostřed místnosti mezi matkou a manželem – mezi dvěma světy, které se nikdy nesmíří. Máma mě táhla zpátky do dětství a Petr chtěl budovat budoucnost. A já? Já jen chtěla klidný domov pro naši dceru.

Ten večer skončil bez dortu i bez smíchu. Anička usnula s plyšákem v náručí a já seděla v kuchyni nad hrnkem studeného čaje a přemýšlela: Může člověk opravdu ochránit svou rodinu tím, že začne podezírat ty nejbližší? Nebo tím všechno zničí? Co byste udělali vy na mém místě?