Když jsem převedla dům na vnuka, dcera se mnou přestala mluvit: Už čtyři měsíce ticho

„Tak ty jsi to opravdu udělala? Převedla jsi dům na Tomáše?“ Jana stála v kuchyni, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Její hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Bylo mi sedmdesát osm let a poslední roky jsem žila sama v našem starém domě na okraji Plzně. Manžel mi umřel před deseti lety a děti – Jana a Petr – už dávno měly své životy. Petr žil s rodinou v Brně, Jana zůstala v Plzni, ale navštěvovala mě čím dál méně. Nejčastěji za mnou chodil můj vnuk Tomáš, Janin syn. Pomáhal mi s nákupy, opravoval kapající kohoutek a vždycky měl čas na šálek kávy a kus řeči. Byl pro mě světlem v mém stáří.

Když jsem začala mít zdravotní potíže, uvědomila jsem si, že dům už nezvládnu udržovat sama. Nechtěla jsem, aby po mé smrti nastaly hádky o dědictví. Vždyť jsem to zažila u své sestry – její děti se kvůli chalupě rozhádaly na celý život. Proto jsem se rozhodla dům převést na Tomáše. Věřila jsem mu. Věděla jsem, že se o mě postará a že dům zůstane v rodině.

Když jsem to Janě oznámila, její reakce mě šokovala. „Takže já pro tebe nic neznamenám? Vždyť je to můj syn! Jak jsi mohla?“ křičela na mě a slzy jí stékaly po tvářích. Snažila jsem se jí vysvětlit své důvody, ale ona mě neposlouchala. „Už tě nechci vidět,“ řekla nakonec a práskla dveřmi.

Od té doby uplynuly čtyři měsíce. Čtyři měsíce ticha. Každý den čekám, že zazvoní telefon nebo že Jana přijde a všechno si vyříkáme. Ale nic. Jen Tomáš občas přijde, sedne si ke mně do kuchyně a mlčky mě drží za ruku.

Petr mi volal z Brna: „Mami, udělala jsi to podle svého nejlepšího vědomí. Ale chápu, že Jana je zklamaná.“ Snažil se být nestranný, ale cítila jsem v jeho hlase smutek i únavu. „Možná bys jí měla napsat dopis,“ navrhl.

Seděla jsem večer u stolu a psala Janě dopis za dopisem. V každém jsem se snažila vysvětlit své pohnutky – že jsem nechtěla nikoho zranit, že Tomáš byl jediný, kdo mi opravdu pomáhal. Ale žádný dopis jsem neposlala. Vždycky jsem ho nakonec roztrhala.

Začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Možná měla Jana pravdu? Možná jsem měla dům rozdělit mezi obě děti? Ale jak? Petr by stejně nemohl přijet do Plzně a starat se o dům. Jana poslední roky chodila jen z povinnosti – vždycky spěchala, byla podrážděná a nikdy neměla čas.

Jednou večer přišel Tomáš s lahví vína. „Babi, neber si to tak. Máma je tvrdohlavá, ale časem ji to přejde.“ Seděli jsme dlouho do noci a povídali si o všem možném – o jeho práci v nemocnici, o jeho přítelkyni Lucii, o tom, jaké to bylo vyrůstat u nás na zahradě.

Ale když odešel, zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Proč je rodina schopná se rozhádat kvůli majetku? Proč je pro některé lidi důležitější dům než vztahy? Vzpomněla jsem si na svou matku – ta vždycky říkala: „Rodina je víc než peníze.“ Ale teď mám pocit, že jsem tuhle pravdu někde ztratila.

Jednoho dne mi přišel dopis od Jany. Bylo v něm jen pár vět: „Mami, nechci tě vidět. Zradila jsi mě.“ Seděla jsem nad tím dopisem dlouho a brečela jako malá holka.

Začala jsem chodit do místního klubu seniorů, abych nebyla pořád sama. Tam jsem zjistila, že nejsem jediná s podobným příběhem. Paní Alena mi vyprávěla, jak její syn prodal chalupu hned po její smrti a už s ní nemluví. Pan Karel zase říkal, že jeho dcera se s ním hádá kvůli bytu v centru Prahy.

Všichni jsme měli něco společného – strach ze samoty a touhu po smíření s rodinou. Ale jak toho dosáhnout?

Jednoho dne přišla Lucie, Tomášova přítelkyně. „Paní Marie, Tomáš má o vás strach. Moc ho to trápí.“ Podívala se na mě laskavýma očima a já cítila, jak mi slzy stékají po tváři.

„Já už nevím, co mám dělat,“ řekla jsem jí tiše.

„Možná byste měla Janě napsat ještě jeden dopis. Ale tentokrát ne o domě – napište jí o tom, jak vám chybí.“

Ten večer jsem sedla ke stolu a napsala Janě poslední dopis: „Jano, chybíš mi každý den. Dům je jenom dům – ty jsi moje dcera a vždycky budeš. Prosím tě o odpuštění.“

Dopis jsem poslala a čekala další týdny na odpověď. Nepřišla žádná.

A tak tu sedím u okna svého domu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné napravit zlomené vztahy? Nebo je někdy lepší nechat minulost být?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že majetek má větší cenu než rodina?