Proč jsem řekla ano hlídání vnoučete – a proč už to nikdy neudělám

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Aničku? Je jí špatně a já prostě nemůžu zůstat doma, šéf by mě zabil.“ Hlas mé dcery Lucie zněl naléhavě, skoro až zoufale. Byla středa ráno, venku pršelo a já jsem právě plánovala konečně si po týdnu uklidit byt a možná si i přečíst knížku. Ale co jsem mohla říct? Jsem přece její máma. A Anička je moje vnučka. Tak jsem jen tiše vzdychla: „Dobře, přiveď ji.“

Za půl hodiny už Lucie stála ve dveřích, v jedné ruce kabelku, v druhé ospalou Aničku s červeným nosem a kruhy pod očima. „Díky, mami, fakt nevím, co bych bez tebe dělala,“ zamumlala a aniž by se na mě pořádně podívala, už byla pryč. Zůstala jsem stát na chodbě s dítětem v náručí a pocitem, že jsem zase jen ta poslední možnost.

Anička byla mrzutá, kašlala a odmítala jíst. Celý den jsem ji nosila, měřila teplotu, vařila čaj s medem a snažila se ji rozveselit pohádkami. Když konečně usnula, sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. Ne proto, že by to bylo těžké – vždyť jsem vychovala dvě děti sama – ale proto, že jsem cítila, jak se ze mě stává samozřejmost. Nikdo se neptal, jestli mám čas nebo chuť. Prostě se předpokládalo, že babička je tu vždycky.

Večer přijela Lucie. „Tak co? Jak to zvládla?“ zeptala se mezi dveřmi, aniž by si sundala boty. „Byla hodná,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale měla bys s ní zajít k doktorovi, pořád má horečku.“

„Jojo,“ mávla rukou Lucie. „Zítra ji zase přivezu, jo? Fakt nemůžu do práce volat podruhé.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Lucie! Já taky nejsem nesmrtelná! Mám svoje plány, svoje bolesti zad a taky bych někdy chtěla být jenom babička na návštěvu, ne chůva na plný úvazek!“

Lucie se na mě podívala s nepochopením. „Ale vždyť jsi doma! Co ti to udělá?“

A v tu chvíli jsem pochopila – pro ni jsem prostě jen služba. Ne matka, ne žena s vlastním životem. Jen někdo, kdo má být k dispozici.

Další den jsem řekla ne. A Lucie mi to nezapomněla. Týdny jsme spolu skoro nemluvily. Cítila jsem se provinile – vždyť rodina je přece všechno! Ale zároveň ve mně rostl vztek. Proč se od nás starších čeká samozřejmá oběť? Proč je naše únava nebo touha po klidu méněcenná?

Začala jsem si všímat i ostatních babiček v parku nebo v čekárně u lékaře. Všechny měly stejný unavený pohled a stejný příběh: „Dcera mi volala na poslední chvíli… Syn potřeboval pohlídat…“ Nikdo se neptal, jestli chtějí.

Jednou večer mi volala kamarádka Jana: „Hele, taky máš pocit, že jsme pro děti jen taxi a hlídací služba? Já už fakt nemůžu.“ Povídaly jsme si dlouho do noci a já zjistila, že nejsem sama.

Když se Lucie konečně ozvala, bylo to strohé: „Ahoj mami. Anička už je zdravá.“ Chtěla jsem jí říct tolik věcí – o tom, jak mi chybí naše rozhovory, jak mě bolí být jen ta poslední možnost… Ale místo toho jsem jen řekla: „To je dobře.“

Od té doby už nikdy neberu hlídání jako samozřejmost. Když mě Lucie požádá o pomoc, ptám se sama sebe: Chci? Můžu? A když odpověď není ano, řeknu to nahlas.

Možná mě teď Lucie vidí jako sobce. Možná mě Anička bude mít méně ráda. Ale já už nechci být jen někdo na zavolání.

Kolik z vás tohle zažilo? Je špatné chtít mít svůj život i po padesátce? Nebo jsme opravdu povinni být tu vždycky pro své děti – i když nás to bolí?