To už není ten muž, kterého jsem si vzala: Příběh Magdy a rozpadajícího se manželství

„Tohle už není domov,“ šeptám si pro sebe, když slyším, jak Petr znovu tříská dveřmi od ložnice. Z kuchyně se ozývá pláč Zuzky a Antonína, ale Petr místo toho, aby mi pomohl, si pustí televizi na plné pecky. Vždycky jsem si myslela, že jsme silný tým – že když přijde krize, zvládneme ji spolu. Ale teď mám pocit, že jsme každý na jiné planetě.

„Magdo, proč jsi zase nechala ty hračky na zemi? Víš, že o ně zakopávám!“ křičí Petr z obýváku. „A proč jsi nekoupila mléko? Co tu vlastně celý den děláš?“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Celý den jsem s dětmi! Snažím se, aby tu byl pořádek, vařím, peru…“

„Jo, jasně,“ odsekne. „Kdybych já byl doma, všechno by vypadalo jinak.“

Tohle není ten muž, kterého jsem si před pěti lety brala. Tehdy byl laskavý, vtipný, uměl mě obejmout a říct, že všechno bude dobré. Teď mám pocit, že jsem pro něj jen služka. A nejhorší je, že už ani nevím, kdy se to změnilo.

Když se narodila dvojčata, byla jsem šťastná – i přes všechny ty probdělé noci a nekonečné pleny. Ale Petr se začal měnit. Nejprve byl jen unavený a podrážděný. Pak začal chodit domů později a později. A když už přišel, byl buď naštvaný, nebo úplně mimo.

Jednou večer jsem to nevydržela a zeptala se ho: „Petře, co se děje? Proč jsi pořád tak odtažitý?“

Jen pokrčil rameny: „Nevím. Možná jsem si tohle nepředstavoval tak těžké.“

Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že to zvládneme. Ale on odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

A pak přišla jeho matka – paní Novotná. Nikdy jsme si moc nerozuměly, ale teď se rozhodla, že mi bude radit úplně ve všem. „Magdo, měla bys být víc trpělivá s Petrem,“ říkala mi jednou v kuchyni, zatímco krájela koláč. „On je teď pod velkým tlakem v práci. A ty děti… možná bys měla být víc vděčná.“

Vděčná? Za co? Za to, že mě Petr ignoruje? Že na mě křičí kvůli každé maličkosti?

Jednoho dne jsem zaslechla jejich rozhovor v předsíni:

„Mami, já už to doma nezvládám,“ říkal Petr tiše.

„To je tím, že Magda není dost silná,“ odpověděla jeho matka. „Možná bys měl víc přitvrdit.“

Stála jsem za dveřmi a cítila se menší než kdy dřív. V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji jsem sama.

Začala jsem být nervózní z každého jeho návratu domů. Děti plakaly čím dál častěji – možná cítily napětí mezi námi. Jednou večer jsem seděla u postýlek a hladila Zuzku po vláskách. „Neboj se,“ šeptala jsem jí do ouška. „Maminka je tu s tebou.“ Ale sama jsem tomu skoro nevěřila.

Petr začal trávit víkendy mimo domov – prý s kamarády na chalupě nebo na fotbale. Já zůstávala sama s dětmi a s výčitkami své tchyně.

Jednou večer přišla paní Novotná bez ohlášení. „Magdo,“ začala hned ve dveřích, „myslím, že bys měla začít chodit do práce. Doma ti to evidentně nejde.“

„A kdo bude s dětmi?“ zeptala jsem se tiše.

„Najdi si chůvu. Nebo je dej do školky. Každá správná žena to zvládne.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a zavřela se v koupelně.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství. Každý den byl boj – o klidný večer, o trochu pochopení, o lásku, která kdysi byla samozřejmá.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou ulici pod námi. Přemýšlela jsem: Má cenu dál bojovat? Nebo bych měla odejít?

Ráno jsem Petrovi řekla: „Musíme si promluvit.“

Jen protočil oči: „Zase? O čem chceš mluvit?“

„O nás. O tom, co se s námi stalo.“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Já už nevím, jestli to má smysl.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí.

Dny plynuly v mlze únavy a smutku. Jedinou radostí byly děti – jejich smích a objetí mi dávaly sílu vstát z postele.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla s dětmi k mojí mamince do Brna. Petr mi nevolal ani nepsal.

U maminky bylo ticho a klid. Poprvé po dlouhé době jsem mohla spát celou noc bez strachu z hádky nebo výčitek.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci – pro sebe i pro děti. Možná je lepší být sama než žít v neustálém napětí.

Po několika týdnech mi Petr napsal zprávu: „Chybíte mi.“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Dnes sedím u okna v kuchyni a sleduji Zuzku s Antonínem, jak si hrají na koberci. Přemýšlím: Je možné začít znovu? Dá se odpustit tolik bolesti?

Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? A má vůbec cenu snažit se to napravit – nebo je lepší jít dál svou cestou?