Druhá šance na lásku: Příběh o Anně a Ivanovi

„Co tady vlastně dělám?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem si v chladném dubnovém ránu sedala na svou oblíbenou lavičku v parku Stromovka. Prsty mi mrzly na hrnku s kávou z termosky a v hlavě mi zněla slova mé dcery: „Mami, proč pořád chodíš sama do parku? Neměla bys být radši doma?“ Ale doma… Doma bylo ticho. Doma byl prázdný byt, fotografie mého zesnulého manžela Karla a vzpomínky, které už dávno přestaly hřát.

Z myšlenek mě vytrhl hlas: „Mohu si přisednout?“ Zvedla jsem oči a spatřila muže s prošedivělými vlasy a laskavýma očima. Měl na sobě starý kabát a v ruce tašku s knihami. „Jistě,“ odpověděla jsem tiše, trochu zaskočená. Sedl si vedle mě a chvíli jsme mlčeli. Pak se usmál: „Jmenuji se Ivan.“

Ten den jsme si povídali o knížkách, o počasí, o tom, jak je Praha krásná na jaře. Když jsem se vracela domů, poprvé po dlouhé době jsem se přistihla, že se usmívám. Další dny jsme se potkávali znovu a znovu. Ivan byl vdovec, jeho žena zemřela před třemi lety. Měl dvě dospělé děti, které ho navštěvovaly jen zřídka. Povídali jsme si o všem možném – o politice, o starých filmech, o tom, jaké to je stárnout v zemi, kde staří lidé často nikoho nezajímají.

Jednoho dne mi Ivan navrhl: „Co kdybychom šli spolu do divadla? Hrají tam Cimrmany, prý je to legrace.“ Zasmála jsem se: „Já už nebyla v divadle snad dvacet let!“ A tak jsme šli. Smáli jsme se jako děti a já cítila něco, co jsem nepoznala od smrti Karla – radost. Jenže s tou radostí přišel i strach. Co tomu řekne moje rodina? Co tomu řeknou sousedé? Vždyť je mi sedmdesát dva let!

Moje dcera Jana si brzy všimla změny. „Mami, ty nějak záříš. Máš někoho?“ ptala se jednou večer u mě v kuchyni. Zrudla jsem jako malá holka. „No… poznala jsem jednoho pána v parku.“ Jana se zamračila: „A co když ti chce jen ublížit? Víš, kolik je dnes podvodníků?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Ivan je slušný člověk, ale ona jen kroutila hlavou.

Začaly hádky. „Mami, myslíš vůbec na nás? Co když tě někdo okrade? Proč nemůžeš být prostě spokojená s tím, co máš?“ Její slova mě bolela. Vždyť já jen chtěla být zase chvíli šťastná! Ivan to chápal. „Nesmíš si to brát,“ říkal mi tiše při procházkách podél Vltavy. „Lidé mají strach z toho, co neznají.“

Jednou večer mi Jana zavolala: „Mami, promiň… Já jen nechci, abys byla zklamaná.“ V jejím hlase byla starost i láska. Uvědomila jsem si, že i ona má strach – strach, že přijdu o dalšího člověka, kterého mám ráda.

S Ivanem jsme začali trávit víc času spolu. Chodili jsme na výlety do Českého ráje, vařili jsme spolu svíčkovou podle jeho maminky a smáli se nad starými fotkami z mládí. Jednou jsme seděli u něj doma na balkoně a dívali se na západ slunce nad paneláky. „Víš,“ řekl tiše Ivan, „myslel jsem si, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Ale ty jsi mi ukázala, že i ve stáří může být život krásný.“

Ale ne všichni byli tak nadšení jako my. Sousedka paní Novotná mě jednou zastavila na chodbě: „Paní Anno, vy jste se snad zbláznila! V tomhle věku začínat nový vztah? Co tomu řeknou lidi?“ Usmála jsem se: „A co by měli říkat? Že jsem konečně zase šťastná?“

Byly chvíle pochybností. Jednou v noci jsem nemohla spát a dívala se na Karla na fotografii. „Promiň mi,“ šeptala jsem do ticha. „Ale já už nechci být sama.“

Když jsme s Ivanem slavili moje narozeniny v malé kavárně na Letné, přišla Jana s vnučkou Terezkou. Přinesly mi dort a Jana mi podala ruku: „Mami… jestli tě Ivan dělá šťastnou, tak já to přijmu.“ Rozplakala jsem se štěstím.

Dnes už se nebojím toho, co si myslí ostatní. S Ivanem chodíme do kina, na koncerty i na hřbitov zapálit svíčku Karlovi a Ivanově Marii. Někdy nás bolí klouby a někdy máme strach z budoucnosti – ale nejsme už sami.

Občas si říkám: Proč lidé tak těžko přijímají štěstí druhých? A proč bychom měli čekat na lásku celý život – když ji můžeme najít i tehdy, když už jsme ji dávno přestali hledat?