Když dcera volá jen kvůli penězům: Příběh jedné matky

„Mami, potřebuju tři tisíce. Teď hned.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě ještě dlouho poté, co Lucie zavěsí. Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Petr sedí naproti mně, mlčky míchá kávu a dívá se do stolu. Vím, že by nejradši něco řekl, ale bojí se, že mě raní ještě víc. Už dávno jsme si přestali povídat o Lucii nahlas. Každý z nás si nese svůj díl bolesti a viny.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Lucie malá. Smála se na celé kolo, objímala mě kolem krku a šeptala mi do ucha svá tajemství. Byla to naše holčička – citlivá, zvídavá, někdy tvrdohlavá, ale vždycky upřímná. Když přišla puberta, začaly první hádky. „Ty mi nerozumíš! Všichni ostatní mají lepší rodiče!“ křičela na mě jednou večer, když jsem jí odmítla koupit nový mobil. Tenkrát jsem to brala jako běžnou bouři dospívání.

Jenže bouře neustávala. Na gymnáziu se začala stýkat s partou, která proslula tím, že si ráda užívá života – večírky, drahé oblečení, výlety do Prahy. My s Petrem jsme oba učitelé na základce v malém městě u Hradce Králové. Nemáme peněz nazbyt, ale snažili jsme se Lucii dopřát vše, co šlo. Jenže její požadavky rostly. „Všichni mají značkové boty! Já nechci být za socku!“

Jednou přišla domů pozdě v noci, opilá a rozmazaná od řasenky. „Mami, já tě fakt nemůžu vystát,“ sykla na mě mezi dveřmi a zabouchla se do pokoje. Petr tehdy poprvé zvýšil hlas: „Tohle už stačí! Takhle se k nám chovat nebudeš!“ Ale Lucie jen protočila oči a pustila si hudbu nahlas.

Pak přišla maturita. Doufala jsem, že se všechno změní. Že Lucie dospěje, najde si práci nebo půjde na vysokou. Ale místo toho začala chodit s Honzou – klukem z Prahy, který měl vždycky plné kapsy peněz a prázdné oči. Najednou potřebovala víc peněz než kdy dřív. „Mami, půjč mi na nájem v Praze. Mám to těžký.“

Petr byl zásadně proti: „Musí se naučit postarat sama o sebe! Nemůžeme jí pořád zachraňovat.“ Já jsem ale nedokázala říct ne. Vždycky jsem si říkala: co když opravdu nemá co jíst? Co když jí něco hrozí? Posílala jsem jí peníze tajně před Petrem – nejdřív tisícovku, pak dvě… až jsem jednou zjistila, že mi na účtu chybí skoro celá výplata.

Začali jsme se s Petrem hádat. „Ty ji rozmazluješ! Proto je taková!“ křičel na mě jednou večer. „A ty jsi nikdy nebyl doma! Vždycky jsi měl práci nebo fotbal!“ vyčetla jsem mu já. Slova létala vzduchem jako šípy a mezi námi rostla zeď mlčení.

Lucie nám přestala volat úplně – až do chvíle, kdy potřebovala peníze. Vždycky to bylo stejné: krátká zpráva nebo rychlý telefonát bez pozdravu. „Mami, potřebuju…“ Nikdy se nezeptala, jak se máme. Nikdy nepřijela jen tak.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala jí sama.

„Lucko? Jak se máš?“

„Hele mami, teď nemám čas. Zavolám ti později.“

Ale nezavolala.

Začala jsem mít strach z každého zazvonění telefonu. Každý hovor byl jako rána do srdce – připomínka toho, že pro ni znamenáme už jen bankomat.

Jednoho dne přišla SMS: „Mami, fakt nutně potřebuju pět tisíc. Jinak mě vyhodí z bytu.“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a přemýšlela. Petr vešel do kuchyně a viděl můj výraz.

„Zase Lucie?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem.

„Jano… už dost,“ řekl smutně. „Musíme ji nechat žít její život. Jinak ji ztratíme úplně.“

Rozbrečela jsem se. „Ale co když… co když jí opravdu něco hrozí? Co když nás potřebuje?“

Petr mě objal a poprvé po dlouhé době jsme spolu plakali oba.

Ten večer jsem Lucii napsala dlouhou zprávu:

„Lucko, máme tě rádi a vždycky tu pro tebe budeme. Ale nemůžeme ti pořád posílat peníze jen proto, abys s námi mluvila. Chceme tě slyšet i tehdy, když nic nepotřebuješ. Prosím, ozvi se nám někdy jen tak.“

Odpověď nepřišla.

Dny plynuly a já se snažila najít smysl v každodenních maličkostech – v práci s dětmi ve škole, v procházkách po lese s Petrem, v pečení bábovky pro sousedy. Ale pokaždé když zazvonil telefon, srdce mi poskočilo nadějí… a pak zase spadlo dolů.

Jednoho dne – bylo to před Vánoci – někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a tam stála Lucie. Byla hubenější než dřív, oči měla zarudlé od pláče.

„Mami… můžu dál?“ zašeptala.

Objala jsem ji tak pevně, až jsem měla pocit, že ji nikdy nepustím.

Seděly jsme spolu v kuchyni dlouho do noci. Poprvé po letech mi vyprávěla o svých problémech – o dluzích, o tom, jak ji Honza opustil, o tom, jak je sama a bojí se budoucnosti.

„Promiň mi všechno,“ vzlykala.

„Lucko… hlavní je, že jsi tady,“ řekla jsem tiše.

Od té doby je to lepší i horší zároveň. Lucie stále bojuje se svými démony a my s Petrem se učíme nastavovat hranice – pomáhat jí jinak než penězi. Někdy mám pocit bezmoci a zoufalství… ale aspoň už spolu zase mluvíme.

Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? Je možné najít cestu zpět ke svému dítěti? A kolik lásky je ještě třeba dát – aby to stačilo?