Neutíkej sama před sebou, Eva! – Útěk nevěsty z rodiny ženicha

„Evo, už zase jsi zapomněla na brambory! Co si o tobě bude myslet naše rodina?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem u okna v domě rodičů mého snoubence, Tomáše, a v ruce svírala škrabku. Brambory ležely v míse, ale moje myšlenky byly úplně jinde. V hlavě mi hučelo. Už několik měsíců jsem žila v domě Tomášových rodičů, protože jsme šetřili na vlastní byt. Ale čím déle jsem tam byla, tím víc jsem měla pocit, že se ztrácím sama sobě.

„Promiňte, paní Nováková,“ odpověděla jsem tiše a rychle začala škrábat brambory. Tomášova maminka mě sledovala pohledem, ve kterém bylo víc kritiky než pochopení. „Musíš se naučit být pořádná hospodyně, Evo. Tomáš je zvyklý na jiné standardy.“

Tomáš seděl v obýváku a ani nezvedl oči od mobilu. Když jsem prošla kolem něj s miskou brambor, jen něco zamumlal a dál scrolloval Instagram. V tu chvíli mi došlo, že už týdny neřekl nic hezkého. Všechno bylo o tom, co musím změnit, co dělám špatně, jak bych měla být lepší.

Večer jsme seděli u stolu. Tomášův otec rozebíral politiku a jeho sestra Lucie se smála mým pokusům o vtip. „Evičko, ty jsi taková naše šedá myška,“ řekla a všichni se zasmáli. Jen já jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Po večeři jsem šla do koupelny a pustila si vodu. Dívala jsem se do zrcadla na svůj unavený obličej. „Kdo jsi?“ zašeptala jsem sama sobě. „Kde je ta Eva, která chtěla cestovat, psát básně a smát se nahlas?“

Následující dny byly jako přes kopírák. Každý den nové výtky, nové rady, jak být lepší nevěstou. Tomáš byl stále odtažitější. Když jsem mu jednou večer řekla: „Tomáši, já už to takhle dál nezvládnu,“ jen mávl rukou: „Přeháníš. Moje máma to myslí dobře.“

Začala jsem mít pocit, že se dusím. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a přemýšlela: „Co když tohle bude můj život? Co když už nikdy nebudu sama sebou?“

Jednoho rána, když všichni odešli do práce, jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdný hrnek od kávy. Najednou mi došlo, že musím něco udělat. Vzala jsem papír a napsala dopis: „Tomáši, omlouvám se, ale musím odejít. Potřebuju najít samu sebe.“

Zabalila jsem pár věcí do batohu a vyšla ven. Bylo chladno a mrholilo. Šla jsem pěšky na nádraží v Kolíně a koupila si jízdenku do Prahy. Cestou ve vlaku mi tekly slzy po tvářích – slzy strachu i úlevy.

V Praze jsem zavolala své nejlepší kamarádce Martině. „Evo? Jsi v pořádku?“ ptala se hned do telefonu.

„Marti, já už nemůžu dál žít podle toho, co chtějí ostatní. Potřebuju být chvíli sama.“

Martina mě pozvala k sobě do bytu na Žižkově. První noc jsme seděly na balkoně s čajem a já jí vyprávěla všechno – o výtkách, o pocitu neviditelnosti, o tom, jak mě Tomášova rodina pomalu ničila.

„Víš co?“ řekla Martina pevně. „Jsem na tebe pyšná. Máš odvahu udělat něco pro sebe.“

Další dny byly těžké. Tomáš mi psal zprávy: „Jak jsi mohla odejít? Co mám říct rodičům? Všichni se ptají!“ Ale já už věděla, že zpátky nemůžu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Seděla jsem v kavárnách a psala básně do starého sešitu. Pomalu jsem si začala připomínat, kdo vlastně jsem.

Jednou večer mi zavolala máma: „Evičko, jsi v pořádku? Víš, že tě máme rádi.“ Rozplakala jsem se do telefonu: „Mami, já už nechci být někým jiným jen proto, aby mě měli rádi.“

Po týdnu mi Tomáš napsal poslední zprávu: „Asi jsi nikdy nebyla ta pravá.“ Bolelo to, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid.

Začala jsem hledat práci v knihkupectví a našla malý podnájem na Letné. Každý den byl krokem k sobě samé.

Dnes už vím, že útěk nebyl slabost – byla to moje jediná šance přežít a najít samu sebe.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije životy podle očekávání druhých? Kolik z nás má odvahu říct: „Dost! Teď budu žít podle sebe.“ Máte tu odvahu i vy?