Víra mezi účty: Jak jsem s mámou hledala světlo v temnotě

„Mami, co budeme dělat?“ šeptla jsem, když jsem v ruce držela ten tlustý bílý obálkový dopis s červeným pruhem. Máma seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. „Klárko, já nevím…“ vydechla a v tu chvíli jsem poprvé v životě viděla svou mámu zlomenou. Bylo mi dvacet jedna a měla jsem pocit, že se svět kolem nás rozpadá.

Táta nás opustil před třemi lety. Nechal po sobě jen dluhy, rozbité auto a pár fotek z dovolené v Krkonoších. Máma dělala ve školní jídelně, já studovala na pedagogické fakultě v Hradci Králové a přivydělávala si doučováním dětí. Peníze nikdy nebyly, ale teď… teď jsme měly na účtu posledních osm set korun a před sebou exekuci na byt.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila. „Bůh nás neopustí.“ Máma se na mě podívala s bolestí i nadějí v očích. „Modlíš se ještě?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „Každý večer.“

Ten večer jsme seděly spolu na gauči, držely se za ruce a šeptaly Otčenáš. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme se modlily společně. Slzy nám tekly po tvářích, ale v srdci jsem cítila zvláštní klid. Jako by mi někdo šeptal: Ještě není konec.

Dny plynuly v napětí. Každý zvonek u dveří mě děsil. Ve škole jsem předstírala, že je všechno v pořádku, ale doma jsem brečela do polštáře. Máma začala chodit na brigády do pekárny, já brala každé doučování navíc. Jednou večer přišla máma domů později než obvykle. „Klárko, dneska jsem potkala paní Novotnou z kostela,“ řekla zadýchaně. „Nabídla mi práci na faře – prý potřebují pomoct s úklidem.“

„To je skvělé!“ vykřikla jsem a poprvé po dlouhé době jsme se objaly s opravdovou radostí.

Ale radost netrvala dlouho. O týden později přišel další dopis – tentokrát od právníka. Dlužná částka byla vyšší, než jsme čekaly. Máma se zhroutila na postel a já seděla vedle ní, neschopná slova. „Proč nám to Bůh dělá?“ vzlykala máma. Mlčela jsem. V tu chvíli jsem sama pochybovala.

Další dny byly jako zlý sen. Máma byla unavená, bledá, začala hubnout. Já přestala chodit mezi kamarády – styděla jsem se za naši situaci. Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na hvězdy. „Bože, jestli jsi, dej nám znamení,“ šeptla jsem do tmy.

Druhý den ráno zazvonil telefon. Byla to paní Novotná: „Klárko, slyšela jsem o vaší situaci… V kostele jsme mezi sebou vybrali nějaké peníze. Není to moc, ale třeba vám to pomůže.“ Rozplakala jsem se do telefonu.

Začaly jsme chodit do kostela častěji. Ne proto, že bychom čekaly zázrak – ale protože jsme tam nacházely klid a lidi, kteří nás neodsuzovali. Jednou po mši mě oslovil pan farář: „Kláro, slyšel jsem, že doučuješ děti… Nechtěla bys pomáhat s přípravou dětí na biřmování?“ Souhlasila jsem bez váhání.

Peníze stále nestačily na všechno, ale najednou jsme nebyly samy. Lidé z farnosti nám nosili jídlo, někdo zaplatil část nájmu anonymně. Máma začala znovu zpívat při vaření – tichounce, ale zpívala.

Jednoho dne přišel další dopis – tentokrát od exekutora. Bylo rozhodnuto: pokud nezaplatíme do měsíce polovinu dluhu, přijdeme o byt. Seděly jsme s mámou u stolu a mlčely. Najednou máma vstala a řekla: „Pojďme to říct lidem v kostele.“

Bylo mi trapně – připadala jsem si jako žebračka. Ale když jsme po mši stály před oltářem a máma tiše vysvětlovala naši situaci, nikdo se nesmál ani neodvracel pohledy. Paní Novotná nás objala a řekla: „Jsme rodina.“

Za dva týdny jsme měly polovinu potřebné částky. Zbytek jsme si půjčily od tety Jany z Pardubic – nikdy předtím nám nepomohla, ale teď řekla: „Jste moje krev.“

Když jsme poslední den nesly peníze na úřad, třásly se mi ruce i hlas. Úřednice si nás prohlédla přes brýle a pak tiše řekla: „Držím vám palce.“

Ten večer jsme s mámou seděly na balkoně našeho panelákového bytu v Hradci Králové a poprvé po dlouhé době se smály.

Nevyhráli jsme v loterii ani nezmizely všechny naše problémy. Ale naučila jsem se věřit – nejen Bohu, ale i lidem kolem sebe a sama sobě.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybychom tehdy nevěřily? Kolik lidí kolem nás prožívá podobné ticho a strach? Možná právě teď někdo potřebuje slyšet, že není sám…