Zavřela jsem oči před jeho nevěrou – až když jsem upadla na ulici, pochopila jsem, kdo je doopravdy při mně

„To si děláš srandu, Pavle?!“ slyšela jsem sama sebe křičet, zatímco jsem stála uprostřed naší kuchyně a v ruce svírala jeho telefon. Na displeji svítila zpráva od nějaké Lucie: „Děkuju za včerejšek, byl jsi úžasný.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena, ale rychle jsem se vzpamatovala. Ne, tentokrát nebudu dělat, že to nevidím. Ale on jen pokrčil rameny a s ledovým klidem řekl: „Jitko, přeháníš. Je to jen kamarádka.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy chodil domů pozdě, na všechny ty výmluvy o pracovních poradách a služebních cestách do Brna. Vždycky jsem zavřela oči, protože jsem chtěla udržet rodinu pohromadě. Kvůli dětem. Kvůli tomu, že jsme měli krásný byt na Vinohradech a sousedé nás považovali za ideální pár. Ale uvnitř mě to už dávno bolelo.

Ten den jsem se rozhodla jít ven. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, potřebovala jsem utéct před vlastními myšlenkami. Bylo chladné březnové ráno, tramvaje projížděly kolem a lidé spěchali do práce. Šla jsem rychle, možná až moc rychle. Najednou mi podklouzla noha na mokrém chodníku a já spadla přímo na dlažbu. Slyšela jsem prasknutí a ostrou bolest v kotníku.

Lidé kolem mě se zastavili. „Paní, jste v pořádku?“ ptala se mladá žena s nákupní taškou. Snažila jsem se vstát, ale bolest byla nesnesitelná. Někdo zavolal sanitku. Ležela jsem na zemi a v hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažila být silná pro ostatní, ale nikdy ne pro sebe.

V nemocnici mi oznámili, že mám zlomený kotník a musím zůstat pár dní na pozorování. Ležela jsem na pokoji a čekala, kdo přijde. První den nikdo. Druhý den přišla moje dcera Tereza s kyticí tulipánů. „Mami, proč jsi mi neřekla, že tě něco trápí?“ ptala se tiše a já viděla slzy v jejích očích.

Třetí den přišla moje sestra Alena. Přinesla mi domácí koláč a seděla u mě celé odpoledne. Povídaly jsme si o dětství, o tom, jak jsme spolu běhaly po zahradě u babičky v Kolíně. Najednou jsem cítila klid, který mi doma s Pavlem už dávno chyběl.

A Pavel? Ten přišel až čtvrtý den večer. Přinesl mi časopis a bonboniéru z trafiky dole v nemocnici. Seděl na židli u postele a nervózně koukal na mobil. „Musím za chvíli zpátky do práce,“ řekl po pěti minutách a odešel.

V tu chvíli mi to došlo. Celé roky jsem žila ve lži – nejen kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. Nechtěla jsem si přiznat pravdu, protože jsem se bála samoty, bála jsem se změny. Ale teď, když jsem ležela v nemocnici a viděla, kdo za mnou opravdu chodí a kdo jen předstírá zájem, začala jsem přemýšlet jinak.

Po návratu domů bylo všechno jiné. Pavel byl ještě odtažitější než dřív. Děti byly opatrné, jako by čekaly, kdy zase vybuchnu nebo se rozpláču. Jednoho večera jsem seděla v obýváku s Terezou a ona mi položila ruku na rameno: „Mami, proč s tátou pořád jsi? Vždyť tě jen trápí.“

Rozbrečela jsem se. Poprvé po letech jsem si dovolila být slabá před vlastní dcerou. „Já nevím,“ přiznala jsem tiše. „Myslela jsem, že to dělám pro vás.“

Tereza mě objala: „My chceme hlavně vidět tebe šťastnou.“

Další týdny byly plné ticha a napětí. Pavel chodil domů ještě později než dřív. Jednou večer mi zazvonil telefon – byla to Alena: „Jitko, pojď k nám na víkend. Potřebuješ změnu.“

Rozhodla jsem se jet. U sestry doma bylo veselo – smály jsme se s jejími dětmi, pekly bábovku a povídaly si dlouho do noci. Alena mi řekla: „Víš, Jitko, život je krátký na to, abys ho promarnila čekáním na někoho, kdo si tě neváží.“

Když jsem se vrátila domů, sedl si Pavel ke mně do kuchyně: „Jitko, co se to s tebou děje? Jsi nějaká jiná.“

Podívala jsem se mu do očí: „Ano, Pavle. Jsem jiná. Už nechci žít ve lži.“

Následovala dlouhá hádka plná výčitek a slz. Nakonec jsme se domluvili na rozvodu. Bylo to těžké rozhodnutí – bála jsem se budoucnosti, bála jsem se samoty i toho, co řeknou sousedé.

Ale když jsem poprvé usínala ve svém novém bytě na Žižkově – malém, ale útulném – cítila jsem klid. Děti mě navštěvovaly často a s Alenou jsme začaly chodit na výlety po Praze i mimo ni.

Dnes už vím, že zavírat oči před pravdou nikdy nevede ke štěstí. A někdy musíme opravdu spadnout – doslova i obrazně – abychom zjistili, kdo je při nás doopravdy.

Někdy přemýšlím: Proč jsme ochotni tak dlouho žít ve lži? A kolik z nás by mělo odvahu udělat ten první krok ke změně? Co byste udělali vy?