Táta odešel v sedmapadesáti: Máma mu dala ultimátum a já ztratil půdu pod nohama

„Tak už si to konečně rozmysli, Františku! Buď zůstaneš doma, nebo si sbalíš kufry a půjdeš za tou svou!“ křičela máma v kuchyni tak hlasitě, že jsem ji slyšel až do obýváku, kde jsem si hrál s malým Matýskem. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce zastavilo. Táta stál u dveří, ruce sevřené v pěst, oči zarudlé. „Aleno, já už takhle dál nemůžu. Nechci ti ubližovat, ale taky nechci žít ve lži,“ odpověděl tiše, ale pevně. Matýsek se na mě podíval s otázkou v očích: „Tati, proč je babička smutná?“ Nedokázal jsem mu odpovědět.

Ještě před pár měsíci bych přísahal, že naši jsou nerozluční. Táta – František – byl vždycky ten klidný, rozvážný člověk, který nás všechny držel pohromadě. Máma – Alena – byla energická, občas prudká, ale vždycky spravedlivá. Vyrůstal jsem v paneláku na Jižním Městě a nikdy mě nenapadlo, že by se jejich vztah mohl rozpadnout. Jenže pak přišla ta večeře, kdy táta mlčel a máma měla oči opuchlé od pláče.

„Tomáši, musím ti něco říct,“ začal táta jednoho večera, když jsme spolu seděli v hospodě U Tří růží. „Já… já už to s mámou nezvládám. Poslední roky jsme si cizí. Potkal jsem někoho jiného.“ Zíral jsem na něj jako na cizince. „Tati, vždyť máš rodinu! Máš mámu! Máš mě a Matýska!“ vyhrkl jsem. „Já vím,“ povzdechl si. „Ale já už nejsem šťastný.“

Doma to začalo být peklo. Máma mi volala každý den: „Tomáši, řekni něco tátovi! On se úplně zbláznil! Chce odejít za nějakou ženskou z práce! Po třiceti letech!“ Táta mi zase psal zprávy: „Synku, nezlob se na mě. Vím, že to bolí. Ale já už to jinak neumím.“

Začal jsem pochybovat o všem, co jsem si myslel o rodině. Vždyť jsme byli normální Češi – žádné velké hádky, žádné skandály. Jenže teď? Máma mi vyčítala: „Ty jsi stejný jako on! Nikdy se za mě nepostavíš!“ Táta zase: „Nechci tě do ničeho tahat, ale potřebuju tě mít na své straně.“

Jednoho dne jsem přijel k nim domů a našel tátu balit kufr. Máma seděla u stolu a brečela. „Tomáši, řekni mu něco!“ prosila mě. „Tati… vážně to chceš udělat?“ zeptal jsem se zlomeně. Táta se na mě podíval s bolestí v očích: „Musím. Už nejsem ten člověk, kterého si máma vzala.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nejsem dítě. Že musím být silný pro svého syna i pro rodiče. Ale jak? Když se mi rozpadá svět pod rukama?

Začaly nekonečné rozhovory s mámou: „Víš, co všechno jsem pro něj obětovala? A on mi teď uteče za nějakou mladší? To je spravedlivé?“ A s tátou: „Já ti nechci ublížit, Tomáši. Ale chci ještě něco zažít. Nechci umřít nešťastný.“

Začal jsem si všímat věcí, které jsem dřív neviděl – máma byla často podrážděná, tátu ponižovala před známými i doma. On zase utíkal do práce a domů chodil pozdě večer. Možná to nebylo tak dokonalé, jak jsem si myslel.

Jednou večer jsem seděl s manželkou Lenkou na balkoně a ona řekla: „Víš, Tomáši, možná je lepší, když si každý půjde svou cestou. Třeba budou šťastnější.“ Ale jak mám přijmout, že moje rodina už nikdy nebude stejná?

Matýsek se mě ptal: „Tati, proč děda nebydlí s babičkou?“ A já nevěděl, co říct.

Táta se odstěhoval do podnájmu na druhém konci Prahy. Máma zůstala sama v bytě plném vzpomínek a hořkosti. Já pendloval mezi nimi jako posel špatných zpráv.

Jednou mi táta zavolal: „Tomáši, pojď se mnou na pivo.“ Seděli jsme spolu v hospodě a on mi vyprávěl o nové partnerce – Janě. Prý je laskavá a rozumí mu. „Nebojíš se začít znovu?“ zeptal jsem se ho. „Bojím,“ přiznal. „Ale víc se bojím toho, že bych zůstal tam, kde už nejsem doma.“

Máma mezitím začala chodit na jógu a do divadla s kamarádkami. Ale pokaždé když jsme spolu byli sami, sklouzla řeč k tátovi: „Myslíš, že se vrátí? Že ho ta jeho omrzí?“

A já? Cítím se rozpolcený mezi dvěma světy. Snažím se být dobrým synem i otcem. Ale někdy mám pocit, že selhávám na všech frontách.

Možná je tohle krize středního věku – nejen pro tátu, ale i pro mě. Možná je to šance začít něco nového.

Ale proč to tolik bolí? Proč mám pocit viny za něco, co jsem nezpůsobil?

Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy přestat doufat, že se rodina zase spojí?