Nečekaný host: Když se tchyně nikdy nechce odstěhovat

„Tohle je můj byt stejně jako tvůj, Lenko!“ křičela na mě paní Marie, zatímco jsem se snažila v kuchyni najít alespoň kousek klidu. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že jsem málem vylila horkou tekutinu na podlahu. Bylo pondělní ráno a já už zase věděla, že tenhle týden bude stejný jako všechny předchozí – plný napětí, tichých výčitek a nevyřčených slov.

Když se Marie před půl rokem rozhodla nastěhovat k nám do našeho dvoupokojového bytu na pražském Proseku, myslela jsem si, že to bude jen na pár týdnů. „Jen než se mi opraví koupelna,“ slibovala tehdy. Ale koupelna už byla dávno hotová a ona stále seděla na gauči v obýváku, sledovala Ordinaci v růžové zahradě a komentovala každý můj pohyb.

„Mami, nechceš si najít něco svého? Už je to přece dlouho,“ zkoušel to občas můj manžel Petr. Ale Marie vždycky jen mávla rukou: „Petře, ty vůbec nevíš, jak je mi těžko. Sama bych to nezvládla. A Lenka je přece tak šikovná hospodyňka.“

Šikovná hospodyňka. To slovo mi znělo v hlavě jako urážka. Každý den jsem se snažila uvařit večeři podle jejích představ – „Lenko, do svíčkové se dává víc smetany!“ – a uklidit byt tak, aby nenašla ani smítko prachu. Ale stejně jsem nikdy nebyla dost dobrá.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a tiše plakala. Petr přišel za mnou a pohladil mě po rameni. „Já vím, že je to těžké,“ šeptal. „Ale je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena!“ vyhrkla jsem zoufale. „Copak už na mě vůbec nemyslíš? Vždyť já už nemám ani chvíli pro sebe! Nemůžu si pustit hudbu, nemůžu si číst v posteli… Všude je ona!“

Petr jen sklopil oči. Věděla jsem, že ho to trápí, ale nikdy nedokázal své matce říct ne. A ona to moc dobře věděla.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že už se nesměju jako dřív. Kamarádka Jana mě jednou pozvala na víno a já jí všechno vyklopila. „Lenko, ty musíš být tvrdší,“ radila mi. „Tohle není normální! Máš právo na svůj domov.“

Ale jak mám být tvrdší, když mám pocit, že ztrácím všechno, co jsem měla ráda? Když jsem si brala Petra, snila jsem o společném životě – o dětech, o klidu po práci, o večerech ve dvou. Teď jsme byli tři a já měla pocit, že jsem v tom bytě navíc já.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Marie, jak do telefonu říká své sestře: „Lenka je taková studená čumák. Nevím, co si Petr myslel, když si ji bral.“ Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Večer jsem to Petrovi řekla. Mlčel dlouho a pak jen tiše řekl: „Já už nevím, co mám dělat.“

Začali jsme se hádat častěji. Marie vždycky stála za dveřmi a poslouchala. Někdy dokonce vešla do ložnice bez zaklepání: „Co se tu děje? Proč na sebe křičíte?“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Vstala jsem a šla do kuchyně. Marie tam seděla u stolu a pila čaj. „Nemůžeš spát?“ zeptala se mě bez zájmu.

„Nemůžu,“ odpověděla jsem upřímně. „Protože mám pocit, že už tu pro mě není místo.“

Podívala se na mě dlouze a pak řekla: „To je tvůj problém.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla k Janě. Petr mi volal a prosil mě, abych se vrátila. „Musíme to nějak vyřešit,“ říkal zoufale.

Po týdnu jsem se vrátila domů – ale jen proto, abych Petrovi řekla, že takhle už dál žít nemůžu. Buď odejde jeho matka, nebo odejdu já.

Byl to nejhorší rozhovor mého života. Petr brečel. Marie mlčela a dívala se z okna.

Nakonec Marie odešla – uražená, s kufrem v ruce a s pohledem plným výčitek.

Byt byl najednou tichý. Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco zlomeného.

Dnes už vím, že hranice mezi úctou k rodině a vlastním štěstím je tenká – a někdy ji musíme chránit i za cenu bolesti.

Ptám se sama sebe: Kolik toho jsme ochotni obětovat pro klid v rodině? A kde je ta hranice, kdy už musíme myslet hlavně na sebe?