Peněženka mého muže, můj vězeňský múr: Boj o svobodu v ledovém manželství

„Ivo, kde jsi byla tak dlouho? Víš, že večeře má být na stole v šest!“ Danielův hlas mě bodl jako ledová sprcha. Stála jsem ve dveřích kuchyně, ruce mi drkotaly s taškou z Lidlu. Venku už byla tma, únorové večery jsou v Brně kruté a já se vracela z práce později než obvykle. „Měla jsem poradu, Danieli. Šéf mě zdržel.“ Snažila jsem se znít klidně, ale v hrudi mi bušilo srdce.

„To mě nezajímá. Já tu čekám hladový a ty si někde trajdáš. A co děti? Myslíš na ně vůbec?“ Jeho slova byla jako bič. Věděla jsem, že děti už dávno večeřely – postarala se o ně babička, která bydlí o patro níž. Ale Danielovi nešlo o děti. Šlo mu o moc. O kontrolu.

Když jsem poprvé potkala Daniela na fakultě, byl to ten nejvtipnější kluk v ročníku. Všichni ho obdivovali – měl charisma, uměl vyprávět historky a vždycky věděl, jak rozesmát celou hospodu. Já byla tichá knihomolka z menšího města, která se v Brně teprve rozkoukávala. Zamilovala jsem se do něj po uši. Nikdy by mě nenapadlo, že ten samý muž mi jednou bude připomínat spíš dozorce než partnera.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme si pořídili malý byt v Líšni, narodila se nám dvojčata – Klárka a Matěj. Daniel dostal místo v bance a já nastoupila jako učitelka na základce. První roky byly krásné, i když jsme neměli moc peněz. Jenže pak Daniel povýšil a s novou funkcí přišly i nové nároky. Najednou bylo všechno o penězích – kolik vydělám já, kolik on, kdo co utratí za jídlo nebo oblečení pro děti.

Jednoho večera jsem našla na stole jeho peněženku. Byla těžká, nacpaná bankovkami. Když jsem ji otevřela, abych mu tam dala účtenku za nákup, všimla jsem si, že má v ní i moje platební karty. „Proč máš moje karty?“ zeptala jsem se opatrně. „Abych měl přehled,“ odpověděl bez mrknutí oka. „Víš přece, že neumíš hospodařit.“

Od té doby jsem měla kapesné – doslova. Každý týden mi Daniel dal přesně spočítanou částku na nákup a benzín. Když jsem potřebovala něco navíc – třeba nové boty pro Klárku nebo školní výlet pro Matěje – musela jsem ho prosit jako malá holka. „To je zbytečné,“ říkal často. „Děti nepotřebují značkové věci.“

Začala jsem se dusit. Každý den byl stejný: práce, děti, domácnost, kontrola. Daniel mi kontroloval telefon, ptal se mě na každou minutu mého dne. Když jsem šla s kolegyněmi na kafe po práci, musela jsem mu poslat fotku jako důkaz. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se jeho výbuchů žárlivosti.

Jednou večer, když děti spaly a já sklízela ze stolu, přišla za mnou máma. „Ivo, proč jsi tak smutná?“ zeptala se tiše. „Nic mi není,“ zalhala jsem automaticky. Ale ona mě znala až moc dobře. „Tohle není život,“ řekla pevně. „Jsi mladá žena, ne služka.“

V noci jsem ležela v posteli vedle Daniela a přemýšlela o jejích slovech. Kdy naposledy jsem byla opravdu šťastná? Kdy naposledy jsem dělala něco jen pro sebe? Vzpomněla jsem si na svůj sen stát se spisovatelkou – kdysi jsem psala povídky do šuplíku a snila o tom, že jednou vydám knihu. Teď jsem měla pocit, že už ani nevím, kdo vlastně jsem.

Jednoho dne přišel zlom. Klárka přišla ze školy uplakaná – spolužačka jí řekla, že má „ošklivé boty“. Když jsem to řekla Danielovi, jen pokrčil rameny: „Aspoň se naučí, že život není fér.“ Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a poprvé mě napadlo: Co kdybych odešla? Co kdybych vzala děti a začala znovu?

Začala jsem si tajně odkládat peníze – drobné z nákupů, které Daniel nepočítal tak pečlivě. Psala jsem si deník do starého sešitu schovaného pod matrací. Každý večer jsem si zapisovala své pocity: strach, vztek i naději.

Jednou v noci mě Daniel přistihl u psaní. „Co to děláš?“ vyštěkl na mě podezřívavě. „Jen si píšu poznámky do práce,“ zalhala jsem rychle a schovala sešit pod polštář.

Začaly hádky – čím dál častější a ostřejší. Daniel mi vyčítal každou korunu navíc, každou minutu mimo domov. Jednou mě dokonce obvinil, že mám milence – jen proto, že jsem si koupila novou rtěnku.

Moje sestra Jana mě jednoho dne vzala stranou: „Ivo, nemůžeš takhle žít věčně. Děti tě potřebují silnou a šťastnou.“ Věděla jsem to i sama – ale strach byl silnější než touha po svobodě.

A pak přišel ten den: Daniel přišel domů opilý a začal křičet na Klárku kvůli rozlitému mléku. Viděla jsem její vystrašené oči a najednou mi došlo, že už nemůžu dál čekat.

Druhý den ráno jsem sbalila dětem pár věcí do batohu a šla za mámou dolů do bytu. „Mami, potřebuju pomoct,“ řekla jsem tiše a poprvé po letech se rozplakala.

Začal boj o svobodu – soudy o děti, hledání nového bydlení, nekonečné papírování na úřadech. Daniel mi vyhrožoval: „Bez peněz nic nezvládneš! Stejně se ke mně vrátíš.“ Ale já už věděla, že zpátky není cesta.

Dnes žiju s dětmi v malém bytě na Lesné. Není to lehké – peněz je málo, práce hodně a někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale když vidím Klárku s Matějem smát se u stolu nebo když večer píšu do svého deníku bez strachu z odhalení, vím, že to stálo za to.

Někdy si ale kladu otázku: Proč jsme my ženy tak často vězni cizích peněženek a cizích pravidel? Kolik odvahy je potřeba k tomu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?