To nebyla láska, jen útěk před tebou: Příběh jedné české rodiny

„To nebyla láska, jen útěk před tebou.“

Ta slova mi stále zní v uších. Stojím v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce držím hrnek s vychladlým čajem a dívám se na Petra. Má na sobě tu samou bundu, ve které před půl rokem odešel. Tehdy práskl dveřmi a ani se neohlédl. Teď stojí ve dveřích s kufrem, jako by šel jen pro rohlíky do Alberta. Ale jeho oči jsou jiné – unavené, prázdné, cizí.

„Proč ses vrátil?“ zeptám se tiše, protože křičet už nemám sílu.

Petr si povzdechne a odloží kufr na zem. „Potřeboval jsem čas. Myslel jsem, že uteču od všeho, ale utíkal jsem hlavně před tebou. Před tím, co jsme spolu měli.“

V tu chvíli mi hlavou proběhne všechno – naše první rande na Petříně, svatba na radnici v Modřanech, hádky kvůli penězům, jeho noční návraty z práce, moje slzy v koupelně. Všechno to bylo skutečné? Nebo jsem si jen něco namlouvala?

„A co teď?“ ptám se. „Chceš se vrátit? Nebo jsi přišel jen říct, že už mě nemiluješ?“

Petr mlčí. Slyším za dveřmi sousedku paní Novotnou, jak si povídá se svým psem. Všední zvuky života, které mě vždycky uklidňovaly, teď jen podtrhují tu prázdnotu mezi námi.

„Nevím,“ řekne nakonec Petr. „Nevím, co chci. Jen jsem věděl, že ti to musím říct do očí.“

Sednu si na pohovku a snažím se nerozbrečet. V hlavě mi běží všechny ty dny, kdy jsem čekala na jeho zprávu, kdy jsem doufala, že se vrátí a všechno bude jako dřív. Ale nic už nebude jako dřív.

Moje máma mi vždycky říkala: „Martino, chlapi jsou jako děti. Potřebují vědět, že je máš ráda, ale nesmíš je dusit.“ Jenže já jsem Petra nikdy nechtěla dusit. Jen jsem chtěla rodinu, domov, trochu jistoty v tomhle bláznivém světě.

Vzpomínám si na poslední hádku před jeho odchodem. Bylo to kvůli penězům – zase. Petr přišel pozdě z práce a já už byla unavená z toho věčného počítání každé koruny. „Proč nemůžeš najít lepší práci?“ vyjela jsem na něj. On jen pokrčil rameny a řekl: „A proč ty nemůžeš být chvíli v klidu?“ Pak odešel do ložnice a já brečela v kuchyni.

Půl roku jsem žila sama. Snažila jsem se tvářit silně před kolegyněmi v kanceláři i před tátou, který mi každý víkend volal a ptal se: „Tak co Petr? Už se ozval?“ Lhala jsem jim všem – i sobě – že je to jen pauza, že to zvládneme.

Ale teď tu stojí a říká mi do očí pravdu. Že to nebyla láska. Že utíkal přede mnou.

„Víš,“ začnu opatrně, „já jsem taky utíkala. Před samotou. Před tím, že bych musela začít znovu.“

Petr se na mě poprvé za celou dobu podívá jinak – jako by mě konečně slyšel.

„Martino… já nevím, jestli to ještě jde spravit.“

„Možná nejde,“ přiznávám. „Ale aspoň už nemusíme lhát.“

Sedíme naproti sobě v tichu. Venku začíná pršet a kapky bubnují na parapet. Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem nás žije ve lži jen proto, aby nemuseli být sami. Kolik žen čeká na návrat někoho, kdo už dávno odešel.

Za pár dní přijde máma na návštěvu. Uvaří svíčkovou a bude se tvářit, že je všechno v pořádku. Táta bude mlčet a dívat se do talíře. A já budu muset najít sílu říct jim pravdu.

Petr zůstane pár dní v bytě – spíme každý v jiné místnosti. Občas spolu promluvíme o běžných věcech: kdo koupí mléko, kdo vyvenčí psa. Ale mezi námi je propast.

Jednou večer sedíme u televize a Petr najednou řekne: „Víš, když jsem byl pryč… nebylo to lepší. Bylo to jen jiné. Ale stejně prázdné.“

„A proč jsi odešel?“ zeptám se znovu.

„Protože jsem měl pocit, že tě zklamávám. Že nejsem dost dobrý.“

Zabolí mě to víc než všechno ostatní. Nikdy jsem mu to nechtěla dát pocítit – ale možná jsem to dělala nevědomky.

„Já tě taky zklamala,“ přiznávám tiše.

Dlouho mlčíme.

Nakonec Petr sbalí kufr a odejde znovu – tentokrát beze slov a bez slz.

Zůstanu sama v bytě plném vzpomínek a poprvé za dlouhou dobu cítím klid. Možná je čas začít znovu – tentokrát sama za sebe.

Dívám se z okna na šedé paneláky a ptám se sama sebe: Kolik lidí kolem mě žije ve vztahu jen ze strachu být sami? A kolik z nás má odvahu přiznat si pravdu?

Co byste udělali vy? Zůstali byste ve vztahu ze strachu ze samoty? Nebo byste měli odvahu začít znovu?