Den, kdy jsem odvezla maminku do domova důchodců: Její toužebný pohled mě pronásleduje dodnes

„Nechci tam, Aleno. Prosím tě, neodvážej mě tam,“ šeptala maminka a její ruce se třásly, když jsem jí pomáhala do kabátu. V předsíni našeho panelákového bytu v Brně bylo dusno, i když venku mrzlo. Slyšela jsem tikot hodin a cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Mami, já… nemůžu už to zvládat sama. Potřebuješ péči, kterou ti doma dát nedokážu,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale vím, že to znělo jako výmluva.

Maminka se na mě podívala těma svýma šedýma očima, ve kterých se mísila bolest, strach i výčitka. „Vždyť jsme si slíbily, že spolu zůstaneme až do konce,“ zašeptala a já měla chuť utéct. Místo toho jsem jí pomohla do bot a vzala tašku s jejím oblečením. Věděla jsem, že bratr Petr by mi řekl, že dělám správnou věc – on se o ni nikdy moc nestaral. Vždycky měl práci, rodinu, povinnosti. Ale já? Já byla ta, co zůstala doma. Ta, co nikdy neodjela do Prahy za lepším životem.

Cesta autem byla tichá. Maminka koukala z okna na šedivé ulice a já se snažila nemyslet na to, že ji vlastně odvážím pryč z jejího světa. „Alenko, budeš za mnou chodit?“ zeptala se najednou tiše. „Samozřejmě, mami,“ odpověděla jsem rychle, ale v duchu jsem si nebyla jistá, kolik sil mi na to zbyde. Práce v nemocnici mě vyčerpávala a večery jsem trávila sama s vínem a televizí.

Když jsme dorazily do domova důchodců na Lesné, bylo tam ticho a zvláštní zápach dezinfekce. Sestřička Jana nás přivítala s úsměvem, ale maminka se jí bála podívat do očí. „Nebojte se, paní Novotná, bude vám tu dobře,“ říkala Jana a vedla nás na pokoj. Maminka si sedla na postel a já jí začala vybalovat věci. Každý kousek oblečení mi připomínal nějakou vzpomínku – svetr, který pletla na Vánoce; šátek po babičce; fotku nás dvou z dovolené na Šumavě.

„Aleno, proč jsi mě sem dala?“ zeptala se najednou ostře. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a cítila slzy v očích. „Protože už to sama nezvládám…“ zašeptala jsem. „A co když já to tady taky nezvládnu?“ odpověděla mi maminka a já neměla sílu jí říct pravdu – že už několik měsíců v noci bloudila po bytě a zapomínala zamykat dveře; že jednou nechala zapnutý plyn; že jsem ji našla plačící na chodbě a nevěděla proč.

Když jsem odcházela, maminka seděla na posteli a dívala se za mnou tím pohledem plným touhy a smutku. „Přijď brzy,“ řekla tiše. Zavřela jsem za sebou dveře a rozbrečela se na chodbě.

Doma bylo ticho ještě tíživější než obvykle. Petr mi volal až večer: „Tak co? Jak to zvládla?“ ptal se bez emocí. „Nevím… asi špatně,“ odpověděla jsem a slyšela v jeho hlase úlevu, že to nemusel řešit on.

Dny plynuly a já chodila do práce jako stroj. Každý večer jsem si nalila skleničku vína a dívala se na fotky z dětství – maminka s copánky, jak mě drží za ruku; já na kole před panelákem; společné Vánoce u stromečku. Všechno to bylo pryč.

Jednou večer mi volali z domova důchodců: „Paní Novotná je smutná, moc nejí a nechce s nikým mluvit,“ řekla sestřička Jana. „Měla byste za ní přijít.“ Cítila jsem vinu jako kámen na hrudi. Druhý den jsem vzala volno a jela za ní.

Maminka seděla u okna a dívala se ven na zasněžené stromy. „Alenko… přišla jsi,“ usmála se slabě. Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku. Byla studená a křehká jako papír.

„Mami… promiň mi to všechno,“ zašeptala jsem. „Já vím, že jsi to nechtěla.“

„Já vím, že jsi to taky nechtěla,“ odpověděla tiše. „Ale někdy člověk musí udělat věci, které bolí.“

Seděly jsme spolu dlouho mlčky. Když jsem odcházela, maminka mě pohladila po tváři: „Neboj se o mě tolik… žij svůj život.“

Ale jak mám žít svůj život s tímhle pocitem viny? Udělala jsem pro ni opravdu to nejlepší? Nebo jsem jen hledala úlevu pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?