„Ne, mami, nebudeš bydlet u nás!” – Můj boj za domov a důstojnost

„Ne, mami, nebudeš bydlet u nás!” vykřikla jsem dřív, než jsem si to vůbec stihla rozmyslet. V kuchyni bylo ticho, které by se dalo krájet. Petr se na mě díval s otevřenou pusou a jeho matka paní Novotná, která právě dojedla svůj koláč, ztuhla s vidličkou v ruce. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Bylo to poprvé za deset let našeho manželství, kdy jsem se postavila proti Petrovi takhle otevřeně. Vždycky jsem byla ta, která ustoupila. Ta, která pochopila, že jeho máma je vdova a cítí se sama. Ale tentokrát šlo o víc než jen o kompromis. Šlo o náš domov. O naše děti. O mě.

„Jano, prosím tě,“ začal Petr tiše, „maminka nemá kam jít. Po té mrtvici potřebuje pomoc. Nemůžeme ji nechat samotnou.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Kdo pomůže mně? Kdo se mě zeptal, jestli to zvládnu? Vždyť už teď mám dvě práce a sotva stíhám děti a domácnost!“

Paní Novotná se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směs lítosti a výčitky. „Já nechci být na obtíž, Janičko. Ale Petr je můj jediný syn.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vyběhnout z bytu na pražském sídlišti a běžet někam daleko, kde nebudu muset být pořád ta rozumná, ta obětavá snacha. Ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak mi v očích pálí slzy.

Začalo to nenápadně. Nejprve návštěvy jednou týdně, pak dvakrát. Po mrtvici už paní Novotná nemohla bydlet sama v paneláku na Proseku. Petr byl jedináček a já věděla, že to jednou přijde. Ale doufala jsem, že ještě ne teď. Že ještě máme čas být rodina jen my čtyři – já, Petr a naše dvě děti.

První týdny po jejím nastěhování byly peklo. Každé ráno jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani a nachystala dětem svačiny. Paní Novotná seděla v kuchyni a komentovala každý můj pohyb.

„To máslo je moc tlustě,“ poznamenala jednou ráno.

„Děti by měly nosit čepice i v dubnu,“ řekla druhý den.

Petr byl v práci od rána do večera a já zůstala doma s tchyní a dětmi sama. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a dívala se na světla města. Slyšela jsem, jak se Petr hádá s matkou v obýváku.

„Mami, prosím tě, nech Janu být! Dělá toho pro tebe dost!“

„Ty jsi na její straně? Já jsem tvoje matka! Kdyby nebylo mě, nebyl bys tady!“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě. Děti začaly být neklidné, hádaly se kvůli maličkostem. Nejmladší dcera Anička začala v noci plakat a syn Tomáš si stěžoval, že babička mu zakazuje hrát hry na tabletu.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla paní Novotnou v mém pokoji. Prohrabovala mi šuplíky.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Hledám léky na tlak,“ odpověděla klidně. „Petr říkal, že je máš někde tady.“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Tohle je moje soukromí! Nemáte právo mi lézt do věcí!“ vykřikla jsem.

Petr přišel domů právě ve chvíli, kdy jsem balila tašku.

„Jano, co blázníš?“ ptal se zoufale.

„Já už to nezvládám! Tohle není život! Já nejsem služka ani vaše terapeutka!“

Děti plakaly a já měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků.

Následující dny byly plné ticha a napětí. Petr spal na gauči a já s dětmi v ložnici. Paní Novotná byla najednou tichá jako myška. Ale já věděla, že to není řešení.

Jednoho večera jsem si sedla k Petrovi do kuchyně.

„Petře, já tě miluju. Ale takhle to dál nejde. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju vědět, že mám právo říct ne.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já vím. Ale co mám dělat? Je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena,“ odpověděla jsem tiše.

Nakonec jsme našli kompromis – domluvili jsme pečovatelskou službu a paní Novotná dostala malý byt v domě s pečovatelskou službou nedaleko nás. Nebylo to jednoduché rozhodnutí a stálo nás to hodně slz i hádek. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsme zase rodina.

Někdy si říkám: Musela jsem opravdu zajít až tak daleko? Proč je pro nás ženy tak těžké říct dost? Kolik z vás už někdy muselo bojovat za svůj vlastní domov?