Čtyřicet let ticha: Návrat k dávné lásce

„To přece není možné…“ zašeptala jsem sama pro sebe a ruka mi zůstala viset nad klávesnicí. Mezi receptem na štrůdl a reklamou na nový krém proti vráskám se na mě z monitoru díval on – Petr Novotný. Šedivé vlasy, brýle, ale ten úsměv… ten bych poznala i po sto letech. Srdce mi vynechalo úder a v hlavě mi začal znít jeho hlas, jak mi kdysi šeptal do ucha na lavičce v parku: „Jano, nikdy na tebe nezapomenu.“

Čtyřicet let. Čtyřicet let jsem se snažila zapomenout. Vdala jsem se za Karla, vychovala dvě děti, přežila smrt rodičů, rozvod, stěhování z Prahy do Plzně a zpět. Ale Petr byl vždycky někde v koutku mé mysli, jako stará písnička, kterou si broukáte, aniž byste si to uvědomovali.

Klikla jsem na jeho profil. Umělec – malíř. Malá galerie v Brně. Fotky obrazů – krajiny, portréty, jeden autoportrét. Všechno ve mně křičelo: „Nedělej to! Nech minulost spát!“ Ale prsty už psaly zprávu: „Dobrý den, Petře. Nevím, jestli si mě pamatujete…“

Odpověď přišla za dvě hodiny. „Jano! Samozřejmě, že si tě pamatuju. Jak bych mohl zapomenout?“

Seděla jsem v kuchyni, kolem mě ticho paneláku a jen lednice tiše bzučela. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film: první polibek u Vltavy, hádka kvůli jeho obrazu, který jsem nepochopila, slzy na nádraží, když odjížděl studovat do Brna a já zůstala v Praze kvůli nemocné matce.

„Mami, co to děláš?“ ozvalo se za mnou. Dcera Lucie stála ve dveřích s hrnkem čaje a zkoumavě si mě prohlížela.

„Jen… hledám staré známé,“ zalhala jsem.

„Zase ten Facebook? Víš, že ti to akorát bere čas? Měla bys víc chodit ven.“

„Možná máš pravdu,“ usmála jsem se nuceně.

Ale večer jsem nemohla usnout. Petr mi napsal další zprávu: „Můžeme se sejít? Přijedu do Prahy příští týden.“

Celý týden jsem byla jako na trní. Lucie si všimla mé nervozity a začala být podezřívavá. „Máš někoho?“ ptala se jednou večer u televize.

„Prosím tě, v mém věku?“ snažila jsem se to zahrát do autu.

Ale pravda byla jiná. Srdce mi bušilo jako za mlada.

Když přišel den setkání, stála jsem před zrcadlem a nevěděla, co si vzít na sebe. Nakonec jsem zvolila jednoduché šaty a kabát po mamince – ten, ve kterém mě Petr kdysi poprvé políbil.

Sešli jsme se v malé kavárně u Národního divadla. Petr byl starší, vrásčitější, ale jeho oči byly pořád stejné – hluboké a laskavé.

„Jano…“ řekl tiše a vzal mě za ruku. „Nikdy jsem na tebe nezapomněl.“

Mlčela jsem. Slzy se mi draly do očí.

„Proč jsi odešel?“ zeptala jsem se nakonec.

„Musel jsem. Táta chtěl, abych studoval v Brně. A ty jsi měla nemocnou maminku…“

„Mohli jsme to zvládnout spolu.“

Petr sklopil oči. „Možná jsme byli moc mladí. Možná jsme se báli.“

Seděli jsme tam dlouho. Povídali si o všem možném – o dětech, o životě, o obrazech i o tom, co bylo a co už nikdy nebude.

Když jsem se vrátila domů, Lucie už čekala v kuchyni.

„Byla jsi s ním?“ zeptala se bez obalu.

„Ano,“ přiznala jsem tiše.

„A co teď?“

Nevěděla jsem. Petr mi nabídl, abych přijela do Brna podívat se na jeho výstavu. Ale já měla strach. Strach z toho, co by tomu řekly děti, strach z toho, že bych mohla být zase šťastná… nebo zase zklamaná.

Další dny byly plné napětí. Lucie byla odtažitá, syn Tomáš mi volal častěji než obvykle a ptal se, jestli je všechno v pořádku.

Jednou večer jsme s Lucií seděly u vína a ona najednou řekla: „Mami… já ti nechci bránit být šťastná. Jen mám strach, že ti zase někdo ublíží.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Nakonec jsem do Brna jela. Výstava byla nádherná – mezi obrazy visel i jeden s názvem „Vzpomínka na Janu“. Stála jsem před ním a slzy mi tekly po tváři.

Petr ke mně přišel a tiše řekl: „Myslíš, že ještě máme šanci?“

Nevím. Možná je už pozdě začínat znovu. Možná ne. Ale jedno vím jistě – nikdy není pozdě odpustit si minulost a dát šanci novému začátku.

Co byste udělali vy? Má smysl vracet se k dávné lásce? Nebo je lepší nechat minulost spát?