Neutíkej před svatbou, Eliško! – Útěk nevěsty z područí mocné rodiny

„Eliško, už je čas! Hosté čekají, nemůžeš je nechat čekat!“ slyším za dveřmi netrpělivý hlas paní Novotné, Petrovy matky. Moje ruce se třesou, když si naposledy upravuji závoj. V zrcadle vidím bledou tvář a v očích strach. Dnes mám říct své ano, ale v hlavě mi hučí jediná otázka: Komu vlastně říkám ano? Petrovi, nebo celé jeho rodině?

„Mami, já… já nevím, jestli to zvládnu,“ šeptám do telefonu své matce, která sedí v lavici v kostele a čeká na mě. „Eliško, neblázni. Všechno je připravené, všichni tě mají rádi. Petr je hodný kluk,“ odpovídá mi tiše, ale cítím v jejím hlase napětí. Vím, že i ona má obavy z Novotných – bohaté rodiny z malého města, která je zvyklá mít všechno pod kontrolou.

Petr mě miluje, o tom nepochybuji. Ale od chvíle, kdy jsme se zasnoubili, se všechno změnilo. Jeho matka rozhodla o barvě šatů, jeho sestra vybrala dort a jeho otec trval na tom, že svatba musí být v jejich rodinném kostele. Já jsem jen kývala a usmívala se. „Hlavně ať jsou všichni spokojení,“ opakovala jsem si.

Ale dnes ráno jsem se probudila s pocitem, že už nejsem sama sebou. Všechno kolem mě bylo cizí – šaty, květiny, dokonce i hudba na obřad. Kde je Eliška, která snila o malé svatbě na louce za vesnicí? Kde je ta holka, která chtěla tančit bosá v trávě?

„Eliško, otevři! Musíme jít!“ Paní Novotná už netrpělivě buší na dveře. Srdce mi buší až v krku. Vzpomínám na včerejší večer, kdy jsme s Petrem seděli na lavičce před jeho domem.

„Nebojíš se?“ zeptal se mě tiše.

„Trochu,“ přiznala jsem.

„Moje máma to myslí dobře. Jen chce, aby všechno bylo dokonalé.“

„A co když já nechci dokonalost podle ní?“

Petr se na mě smutně podíval. „To už je prostě naše rodina. Musíš si zvyknout.“

Musím? Opravdu musím?

Znovu slyším bušení na dveře. „Eliško! Jestli hned nevyjdeš, přijdu dovnitř!“

Najednou mám pocit, že se dusím. Sundávám závoj a beru do ruky mobil. Píšu Petrovi zprávu: „Promiň. Nemůžu to udělat.“

Otevírám okno a dívám se dolů na dvůr. Je to jen pár metrů. Svlékám šaty a oblékám si džíny a tričko, které jsem schovala pod postelí – pro případ nouze. Srdce mi buší jako o závod.

Utíkám zadním východem ven z domu Novotných. Slyším za sebou křik: „Kde je Eliška? Kde je nevěsta?!“ Běžím ulicí směrem ke starému mostu přes řeku Sázavu. Tam jsme s Petrem chodili na první rande.

Sedám si na lavičku a rozpláču se. Všechno ve mně křičí bolestí a úlevou zároveň. Telefon mi vibruje v kapse – volá Petr.

„Eliško, co to děláš? Všichni tě hledají! Moje máma je úplně na nervy!“

„Petře… já nemůžu žít podle pravidel tvojí rodiny. Miluju tě, ale nechci ztratit samu sebe.“

Na druhém konci je ticho.

„Tohle jsi měla říct dřív,“ zašeptá nakonec Petr.

„Já vím… Promiň.“

Sedím tam dlouho a přemýšlím o tom, co bude dál. Vím, že jsem zklamala všechny – Petrovu rodinu, svou matku i sebe samu. Ale poprvé po dlouhé době cítím svobodu.

Večer se vracím domů do našeho malého bytu v paneláku na okraji města. Máma sedí v kuchyni a pláče.

„Proč jsi to udělala?“ ptá se zlomeně.

„Protože jsem nechtěla žít život někoho jiného,“ odpovídám tiše.

Dny plynou a já čelím pohledům sousedů i posměškům ve městě. „To je ta, co utekla od oltáře,“ šeptají si lidé v obchodě.

Ale já vím, že jsem udělala správnou věc. Začínám znovu – hledám práci mimo město a pomalu se učím být sama sebou.

Jednou potkávám Petra na nádraží. Vypadá unaveně a smutně.

„Jak se máš?“ zeptá se.

„Lépe,“ usměju se.

„Já taky… možná jsme oba potřebovali najít odvahu být sami sebou.“

Odcházím s pocitem klidu. Možná jednou najdu někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem – bez očekávání a bez tlaku rodiny.

A možná bych měla položit otázku i vám: Kolik z nás žije život podle představ druhých? A kolik z nás má odvahu říct dost?