Vždycky musím zmizet, když přijde domů: Příběh české babičky

„Marie, prosím tě, schovej se do ložnice, Petr už je na cestě,“ šeptá mi dcera Jana s očima plnýma úzkosti. Ještě ani nestačím dopít kávu a už sbírám svůj hrnek, abych po sobě nezanechala žádnou stopu. Klárka, moje vnučka, mě chytne za ruku a šeptá: „Babi, proč musíš zase pryč?“ Srdce mi puká, ale jen ji pohladím po vlasech a rychle zmizím za dveřmi. Slyším klíč v zámku a Petrův hlas: „Jano, kdo tu byl?“ Vždycky to pozná. Vždycky cítí můj parfém nebo najde hrnek navíc. Jana mlčí nebo něco zamumlá o sousedce. A já za dveřmi tiše doufám, že tentokrát to projde.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako vetřelec ve vlastní rodině. Když byla Jana malá, byla jsem pro ni vším. Po smrti jejího otce jsme byly jen my dvě. Všechno jsme zvládly spolu – školu, první lásky, i tu bolestnou pubertu. Když si našla Petra, byla jsem šťastná, že má někoho, kdo ji ochrání. Ale nikdy mě nenapadlo, že mě ochrání až moc – před vlastní matkou.

Petr je typický chlap z paneláku na Jižním Městě. Všechno musí být podle něj: pořádek, klid, žádné návštěvy bez ohlášení. Prý potřebuje po práci ticho a prostor. Chápu to – pracuje jako programátor a je pořád ve stresu. Ale proč musím být já ta, která překáží? Proč nemůžu přijít pomoct Janě s Klárkou, když má horečku? Proč nemůžu být u toho, když Klárka poprvé řekne básničku?

Jednou jsem to nevydržela a zůstala v kuchyni i po jeho příchodu. „Marie, domluvili jsme se snad jasně,“ řekl mi chladně. „Potřebuju doma klid. Nechci tu mít cizí lidi.“ Cizí lidi! Já! Jeho tchyně! Jana stála mezi námi a já viděla v jejích očích slzy i strach. „Mami, prosím…“ šeptla tehdy a já odešla.

Od té doby se schovávám jako zlodějka ve vlastním domě. Přijdu ráno, když je Petr v práci. Uvařím Janě oběd, pohraju si s Klárkou, přečtu jí pohádku. Když se blíží pátá hodina, začínám být nervózní. Jana mi dává znamení – někdy stačí pohled na hodiny, jindy tiché „už bys měla jít“. Někdy nestihnu ani dopít čaj.

Klárka se mě ptá čím dál častěji: „Babi, proč tu nemůžeš být večer? Proč nejíš s námi večeři?“ Co jí mám říct? Že její tatínek mě nechce? Že jsem pro něj přítěž? Místo toho jí říkám: „Tatínek je unavený z práce.“ Ale sama tomu už dávno nevěřím.

Jednou jsem slyšela jejich hádku přes dveře ložnice. „Jano, proč sem pořád taháš svou matku? Já potřebuju klid! To je tak těžké pochopit?“ Jana plakala: „Petr, já to sama nezvládám! Klárka je nemocná, mám práci na home office… Mami mi pomáhá!“ On jen zavrčel: „Tak si najdi chůvu.“

Chtěla jsem vyjít ven a říct mu do očí všechno – jak moc mě bolí být odstrčená, jak moc miluju svou rodinu. Ale místo toho jsem zůstala za dveřmi a tiše brečela do polštáře.

Moje kamarádky mi říkají: „Marie, nenech se! Máš právo být s rodinou.“ Ale co mám dělat? Nechci Janě přidělávat starosti. Vím, že to má těžké – práce, dítě, domácnost… A Petr je jinak dobrý táta i manžel. Jen já mu tam prostě nesedím.

Někdy si představuju jiný život. Život, kde bych mohla přijít kdykoli na návštěvu, kde bych mohla Klárce číst pohádky před spaním a sedět s nimi u stolu při večeři. Kde bych nebyla neviditelná.

Jednoho dne přišla Klárka domů ze školky s obrázkem. Nakreslila naši rodinu – sebe, maminku, tatínka… a mě někde v rohu papíru za dveřmi. „To jsi ty, babi,“ ukázala mi hrdě. „Ty jsi vždycky za dveřmi.“

Ten obrázek mám schovaný v šuplíku a pokaždé když ho vidím, ptám se sama sebe: Co jsem udělala špatně? Proč musím být neviditelná? A hlavně – jak dlouho to ještě vydržím?

Možná nejsem jediná babička v Česku, která se cítí navíc ve vlastní rodině. Možná je nás víc – těch tichých pomocnic v pozadí. Ale copak si opravdu zasloužíme být jen stínem?

Řekněte mi – co byste dělali na mém místě? Máme právo bojovat o své místo v rodině? Nebo máme mlčet a čekat za dveřmi?