Když mi bývalá tchyně chtěla vzít všechno – Můj boj o svobodu a spravedlnost

„Tohle ti neprojde, Jano! Já mám na tu polovinu nárok!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco jsem v ruce svírala dopis od jejího právníka. Stála uprostřed mého obýváku, kde ještě před pár měsíci sedával její syn – můj bývalý manžel Petr – a smál se s našimi dětmi. Teď tu byla jen ona, s ledovým pohledem a odhodláním připravit mě o poslední zbytky klidu.

V hlavě mi hučelo. Po rozvodu jsem si myslela, že už mám to nejhorší za sebou. Petr odešel za mladší kolegyní z práce, děti zůstaly se mnou v našem bytě na Jižním Městě a já se snažila začít znovu. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Jenže teď přišel tenhle dopis – požadavek na polovinu peněz z prodeje bytu, který jsme s Petrem koupili společně, ale spláceli hlavně z mé výplaty učitelky.

„Paní Novotná, prosím vás, vždyť ten byt jsme kupovali s Petrem, ne s vámi. Vy jste nám tehdy jen půjčila na kauci a tu jsme vám dávno vrátili,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, ale hlas se mi třásl.

„To je jedno! Bez mé pomoci byste tam nikdy nebydleli. A já teď potřebuju peníze. Takže buď se domluvíme po dobrém, nebo to půjde přes soud!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat její výhružný tón. V duchu jsem si přehrávala všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dobrou snachou. Kolikrát jsem jí pomáhala s nákupy, když byla nemocná? Kolikrát jsem jí hlídala psa, když jela na chalupu? A teď mi chce vzít všechno.

Když odešla, sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. Děti byly u kamarádky na přespávačce a já měla poprvé po dlouhé době ticho v bytě. Ale místo klidu přišla panika. Co když opravdu přijdu o polovinu peněz? Jak zaplatím nový byt? Jak uživím děti?

Druhý den ráno jsem šla za právničkou Hanou. Byla to kamarádka ze střední a věděla jsem, že mi řekne pravdu na rovinu.

„Jano, tohle není jednoduché. Pokud máš všechny doklady o splácení hypotéky a o tom, že jste jí kauci vrátili, měla bys být v právu. Ale připrav se na dlouhý boj. Tvoje bývalá tchyně je známá tím, že se nevzdává.“

Zoufale jsem si povzdechla: „Proč mi to dělá? Vždyť jsme rodina… nebo aspoň byli.“

Hana se na mě soucitně podívala: „Někdy lidé v sobě nosí staré křivdy a chtějí je vybít na těch nejbližších. Musíš být silná.“

Začal kolotoč schůzek s právníky, sbírání dokladů a nekonečných telefonátů s Petrem. Ten byl z celé situace otrávený:

„Jano, já s tím nemám nic společného! Máma je prostě taková… Nech mě z toho venku.“

„Ale vždyť jde i o tvoje děti! Kde budeme bydlet?“

„To si musíš vyřešit sama.“

Byla jsem na všechno sama. Rodiče mi pomáhali jak mohli, ale byli už v důchodu a sami měli málo. Každý den jsem chodila do školy učit děti češtinu a matematiku, večer opravovala písemky a v noci brečela do polštáře.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně:

„Mami, proč jsi smutná?“

Pohladila jsem ji po vlasech: „To nic, zlatíčko. Jen mám hodně práce.“

„Já tě mám ráda,“ objala mě pevně.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nesmím vzdát boj o naši budoucnost.

Soudní tahanice trvaly skoro rok. Paní Novotná vytahovala staré účtenky, tvrdila, že nám platila opravy v bytě, že nám kupovala nábytek – všechno překrucovala ve svůj prospěch. U soudu brečela a hrála si na oběť.

Já tam stála s hlavou vztyčenou a předkládala důkazy: výpisy z účtu, smlouvy, potvrzení o vrácení půjčky. Bylo to vyčerpávající.

Jednou po soudu mě Hana chytila za ruku: „Jsi statečná. Většina lidí by to vzdala.“

Ale já nemohla. Kvůli dětem. Kvůli sobě.

Nakonec soud rozhodl v můj prospěch. Paní Novotná nedostala ani korunu navíc. Když jsem vyšla ze soudní síně, rozbrečela jsem se úlevou.

Ale radost byla hořkosladká. Vztahy v rodině byly nenávratně poškozené. Petr přestal volat dětem, jeho matka nás pomlouvala po celé čtvrti.

Jednou večer jsme seděli s Aničkou a Tomášem u stolu a jedli palačinky:

„Mami, už bude všechno dobrý?“ zeptal se Tomáš.

Usmála jsem se: „Ano, teď už bude dobře. Máme jeden druhého.“

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Proč jsou lidé schopni tolik nenávisti kvůli penězům? A co bych udělala jinak, kdybych mohla začít znovu?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodina má mít přednost před spravedlností?