Můj manžel a já jsme ji nikdy z ničeho nevinili. Ale ona se neustále cítila jako přítěž. Bála se opustit svůj pokoj, aby si vzala něco k jídlu. Nepohodlí mé tchyně rostlo každým dnem.
Miluji svou práci, takže když jsem šla na mateřskou dovolenou, počítala jsem dny do návratu, i když jsem neměla tušení, jak a s kým necháme naši malou radost, Emu. Chtěla jsem ji zapsat do školky o něco později, ve věku tří a půl let, a s manželem jsme se rozhodli probrat otázku chůvy. Není to levné.
Vdala jsem se ve 32 letech, s pocitem jistoty ve své kariéře a životních rozhodnutích. Moji rodiče mě dobře vychovali a zajistili mi kvalitní vzdělání, takže stoupat po firemním žebříčku nebylo překvapením. Samozřejmě byly výzvy, ale nic nepřekonatelného. Nyní jsem asistentkou manažera s solidním platem a služebním autem. Nechci se chlubit; jen chci ilustrovat životní styl, na který jsem byla zvyklá.
Mnozí z nás často mění zaměstnání, ne proto, že bychom byli těžko dosažitelní, ale protože neustále hledáme ty nejlepší příležitosti. Práce je pro nás zásadní.
Nikdy jsem netoužila šplhat po firemním žebříčku. Ale musela jsem změnit svůj pohled na život. Proč? Protože je to jediný způsob, jak se pokusit zachránit své manželství s Honzou. Potřebuji
Celý svůj život zasvětila svému synovi a dceři. Ale když dospěli, odměnili ji zradou… Byla připravena na všechny výzvy, protože skutečně chtěla být matkou. Nyní čelí nejisté budoucnosti.
Když jsem vyrůstal, vždy jsem snil o klidném zahradním útočišti. Když jsem si konečně koupil vlastní dům, ten sen se stal skutečností. Ale jak moje rodina rostla, rostl i jejich zájem o můj kousek ráje, který se proměnil v komunitní prostor, který jsem nikdy nezamýšlel.
Mám dceru, která brzy oslaví své druhé narozeniny, a společně jsme se naučily zvládat život jako tým. Vím, že v České republice je mnoho svobodných matek, ale chtěla bych se podělit o svůj příběh.
„Mami, jsem dospělý! Musím se rozhodovat sám!“ řekl Jakub, rozvalený na gauči a sledující televizi. „Neříkám, že jsi malý kluk! Ale…“
Rozhodla se oslavit své 60. narozeniny velkolepou párty — na střeše elegantní restaurace v centru města, s živou hudbou a DJem. Pozvala přátele, bývalé kolegy a rodinu. Ale večer neskončil tak, jak doufala.
Paní Marie byla na cestě vyzvednout svou vnučku, pocítila vzácný okamžik radosti. Usmívala se, když její boty klapaly o chodník, což jí připomínalo její mladší léta. Důvodem jejího štěstí bylo, že se jí konečně podařilo zajistit si malý byt ve městě. Byl to skromný jednopokojový byt, ale byl světlý a prostorný dostatečně pro její potřeby. Šetřila pečlivě téměř dva roky, protože peníze z prodeje jejího venkovského domu stačily jen na část nákladů.
Jsme manželé už dvacet let a moje žena mě stále dokáže překvapit. Zdědila jmění, ale odmítá peníze investovat. Věří v přinášení radosti lidem, a proto plánuje otevřít kočičí kavárnu. Nikdy jsem se nesetkal s její tetou Lindou, která jí zanechala dědictví. Linda, sestra mé tchyně, opustila město hned po střední škole. Zamilovala se, odešla z vysoké školy a nechala své přátele za sebou.
