„Nespoléhejte na naši pomoc, postarejte se sami!“ – prohlásila moje tchyně, přestože vlastní dva domy. V jednom žije se svým manželem a druhý pronajímá. Taková byla naše situace, když jsme se vzali. Byli jsme mladí a plní naděje, že nám možná pomohou s bydlením. Ale život má své zvraty. Rodiče mého manžela byli pevní ve svém postoji. Protože jsme se rozhodli
„Měla sis něco přinést s sebou. Dobře, musíme jít. Jinak kvůli tobě přijdeme pozdě.“ Tereza zavřela za sebou dveře, nechávajíc svou matku a syna za sebou.
Předstírá, že mu na nás záleží, ale já vidím skrz jeho přetvářku. Nedovolím mu, aby s námi manipuloval. Věděl, do čeho jde, když jsme se vzali.
Za prvé, vychovali jsme ji dobře; je to naše milovaná dcera. Za druhé, poskytli jsme jí kvalitní vzdělání; je chytrá a absolvovala s vyznamenáním. Za třetí, je úžasná manželka.
Sára nikdy nechápala své vrstevníky, kteří se honili za kluky, nosili minisukně do školy a hledali jakoukoli záminku, aby se v noci vyplížili ven. Vždy byla jiná, soustředěná na své studium a budoucnost. Ale když potkala Jakuba, všechno se změnilo.
Orientace v složitostech moderní rodinné dynamiky může být náročná, zvláště když se tradiční hodnoty střetávají se současným životním stylem. Toto je příběh ženy, která se ocitla mezi pevnými přesvědčeními své nové tchyně a svou touhou udržet zdravý vztah s bývalým manželem kvůli jejich dětem.
Dva roky poté jsem potkala Honzu. Chodili jsme spolu rok a pak se vzali. Nejprve jsme bydleli u Honzových rodičů a šetřili na vlastní bydlení. Nyní
„Je rozzuřená a všem příbuzným vypráví o našem ‚neuctivém‘ chování.“ Celý spor byl o zahradu! A co je horší, pozemek je náš, zděděný po babičce mého manžela.
Když jsem se otočila, uvědomila jsem si, že můj manžel tam není. Myslela jsem si, že usnul na gauči ve své kanceláři, jak to v poslední době dělával. Vstala jsem a
Jak jsme stárli, nic se nezměnilo. Bral si všechno, zvláště pokud to patřilo někomu jinému. Když jsme byli děti, neustále jsme se hádali, protože si vždy bral mé hračky.
Moje dcera je vzdělávána doma, takže tráví většinu dne doma. Zavolala jsem jí během oběda: – Měla jsi oběd? – Ano, táta přinesl pizzu. Byla jsem zaskočená.
Každý má svou představu o tom, co znamená starat se o někoho. Pro moji mámu to ale znamená dělat všechno za mě. Už od dětství mě to unavovalo. Snažila se vybrat ty nejlepší hračky, nejzajímavější pohádky a nejlepší mimoškolní aktivity pro mě. Dokonce se snažila vybírat i mé přátele. Stále si pamatuji, jak trapně jsem se cítil, když se objevila na mých hodinách.
