Když se jejich dcera odstěhovala do zahraničí se svou rodinou, zůstávání doma se pro Jana stalo nesnesitelným. Jeho manželka, Marie, zbožňovala jejich dceru a vnoučata. Každý rozhovor v jejich domě se točil jen kolem dětí a jejich blaha. Nebyly žádné jiné témata k diskusi. Možná ani nechtěli žádné najít. Nyní, když jsou jejich milovaní daleko
Tvrdí, že nám pomůže s dětmi, abych se mohl vrátit do práce, i když jí to dříve nikdy nezajímalo. Teď jsem v dilematu.
Když jsem vyrůstala, moji rodiče a prarodiče mi vštěpovali zásadu „rodina na prvním místě.“ Upřednostňujte potřeby domácnosti, a pokud zbydou peníze, pak můžete myslet na sebe. Můj manžel a děti byli vždy na prvním místě. Tato zásada mi pomohla vybudovat domov a vychovat dvě děti. Společně s manželem jsme jim poskytovali vše potřebné.
Je to běžný scénář na konci roku. Všechno musí být hotové, něco je potřeba opravit. Práce je v plném proudu, na oběd není ani čas. Uprostřed tohoto chaosu se rodinné záležitosti komplikují.
Od mladého věku se naučila být soběstačná. Ona a její manžel žili pohodlně; byl úspěšným mužem s dobrým příjmem. Když se narodil jejich první vnuk, rozhodla se zajistit jeho budoucnost tím, že mu daruje jejich dům. O několik let později nová manželka jejího syna požaduje podíl na majetku.
Od útlého věku byla moje dcera odhodlaná vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na jeho charakteru, jen na tom, že jí může poskytnout život v luxusu. Teď chce rozvod, ale nemohu jí dovolit zahodit její zlatý lístek.
Moje matka byla vždy příliš zaneprázdněná svou kariérou, aby s námi trávila čas. Její práce byla její nejvyšší prioritou, což nás nechávalo cítit se zanedbaní a nedůležití.
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
Naštěstí si během své kariéry našetřila značnou částku peněz. Zatímco renovovali svůj dům, bydleli v pronajatém bytě. O tři měsíce později zjistila, že je těhotná.
Moje tchyně začala balit mé věci do kufrů a pak je vyhodila za dveře. Poté, co mě doslova vystrčila z domu, jsem nejprve zavolala svému otci a pak bratrovi. Žila jsem se svým přítelem více než čtyři roky, než jsme se vzali. Jmenuje se Jan a bydleli jsme spolu v domě jeho matky, protože tehdy to bylo nejpraktičtější řešení pro nás oba.
V té době bylo naší dceři Emě 16 let a našemu nejmladšímu, Jakubovi, sedm. Oba děti se právě chystaly do školy. Ema byla ve třetím ročníku střední školy a Jakub v první třídě. Výdaje byly značné. Netušili jsme, že toto rozhodnutí nás bude pronásledovat.
V naší rodině, která zahrnuje mého manžela a naši dceru, naprosto odmítám žít s mojí tchyní. Živě si pamatuji své dětství a dobu, kdy jsme všichni žili pohromadě. Bylo to daleko od ideálu.
