Když jsme spolu chodili, vždy zdůrazňovala naše rozdíly, jako by naznačovala, že nejsem hodna jejího syna. Ukazovala to skrze chytré poznámky a komentáře o mém původu a životním stylu.
Byla to tátova vina? Mámin křehký obrys byl viditelný skrz její noční košili. Tátovo nové auto bylo dalším živým vzpomínkou z Jakubova dětství. Mámina neustálá přítomnost na gauči v obýváku byla známkou její deprese, ale Jakub to pochopil až později. V 90. letech nikdo v jejich malém městě nemluvil o duševním zdraví.
Zdálo se, že mám svůj život pod kontrolou, ale udělala jsem jednu z největších chyb svého života. Začnu od začátku. Po mnoho let jsem žila se svou dcerou, Annou.
Vždy vynikala ve škole, ne díky inteligenci nebo znalostem, ale tím, že si učitele získávala svými lstivými způsoby. Pomáhala uklízet třídu nebo vyřizovala pochůzky, aby si získala jejich přízeň.
Všichni, kdo znají tento příběh, si myslí, že jsem bezcitná, ale neměla jsem jinou možnost. – Jak jsi to mohla udělat? Není to tvůj otec?
Vzal jsem si významnou půjčku pro svého otce, který tvrdil, že potřebuje naléhavou operaci, která byla otázkou života a smrti. Dal jsem mu všechny peníze, jen abych zjistil, že je utratil za výlet do Prahy. Z nějakého důvodu si můj otec myslel, že když jsem dostal povýšení, plavu v penězích. Požadoval značnou finanční pomoc a přiměl mě
Sedící v čekárně, žena prázdně zírala na podlahu, snažíc se ignorovat hovory cizích lidí. Měla pocit, že čas stojí a netušila, jak dlouho tam bude.
Brzy se budu vdávat. Jak můj snoubenec a já plánujeme svatbu, nejotravnější otázka, kterou jsem v posledních týdnech slyšela, je: „Proč nechceš pozvat své rodiče? Vždyť tě máma a otčím vychovali!“ Z nějakého důvodu si lidé myslí, že se mohou vměšovat do života druhých a dávat nevyžádané rady. Nejprve jsem jen mlčela. Ale
„S napětím jsem čekal na zjištění pohlaví dítěte, doufaje v vnuka. Koneckonců, chlapec by nesl naše rodinné jméno, což je pro nás velmi důležité.“
– Před kým se snažíte chránit svou lednici? – Před kým, ptáte se? Před mým partnerem! Někdy si myslím, že pokud někdy dojde k nedostatku jídla, budu to já, kdo bude hladovět.
„Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem.“ Můj bratr je prostě takový. Není ani tady, ani tam. A teď musím sdílet svůj byt s ním.
Měli jsme skvělý tým. Moji pozornost zvláště upoutal Jan, který pracoval v sousedním oddělení. Bylo mu tehdy třicet pět let. Také si mě všiml a začal
