Jednoho deštivého večera jsem otevřela dveře a našla na prahu vnučku, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Moje dcera Klára, kdysi vzorná a talentovaná dívka, zmizela před lety beze stopy. Teď mi v hlavě zní jediná otázka: Kde jsme jako rodiče selhali?
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, jak moc se může změnit rodinný život, když do něj vstoupí nová generace s novými hodnotami. Můj syn Karel si vzal Kláru, která odmítá tradiční rozdělení rolí v domácnosti, a já jsem byla svědkem toho, jak se naše rodina musela naučit přijímat rovnost v kuchyni i mimo ni. Tento příběh je o střetu generací, o předsudcích, které jsme si nesli, a o tom, jak těžké, ale i osvobozující může být změnit své myšlení.
Jmenuji se Tereza a můj příběh je o tom, jak jsem se zamilovala do muže, kterého jsem nikdy neviděla naživo. Věřila jsem, že internetová láska může být opravdová, a rozhodla jsem se riskovat všechno – i svou rodinu. Ale život mi ukázal, že některé sny se mohou rychle změnit v noční můru.
Celý život jsem žila pro rodinu a věřila, že stáří strávím obklopená láskou svých dětí a vnoučat. Dnes sedím v prázdném bytě na pražském sídlišti a přemýšlím, kde se stala chyba. Všechno, co jsem pro ně udělala, jako by se rozplynulo ve vzduchu.
Jmenuji se Alena a nikdy bych nevěřila, že se budu muset učit nová pravidla rodinného soužití od vlastní snachy. Když si můj syn Karel vzal Kláru, začalo se v naší rodině všechno měnit – od rozdělení domácích prací až po to, jak spolu mluvíme o pocitech. Tahle proměna mě donutila přehodnotit celý svůj život a vztahy, které jsem považovala za samozřejmé.
Jmenuji se Martin a poslední dva roky žiju v domě, který jsme s manželkou Lenkou koupili na hypotéku. Zatímco ostatní páry kolem nás působí šťastně a vyrovnaně, já se topím v dluzích, únavě a pocitu, že naše manželství pomalu praská ve švech. Smrt Lenčiny babičky a naše rozhodnutí nešetřit na rekonstrukci nás dostaly na pokraj sil i vztahu.
Jmenuji se Adam a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé přivedl svou ženu Kláru domů k mámě. Věřil jsem, že naše společné bydlení bude začátkem nové rodinné harmonie, ale mámina reakce mi otevřela oči a donutila mě přehodnotit celý svůj život. Tento příběh je o lásce, očekáváních, zklamání i odvaze postavit se vlastní rodině.
Jmenuji se Alena, je mi 62 let a po 35 letech manželství se s Karlem rozvádíme. Myslela jsem si, že jsme šťastní, ale během jednoho osamělého Silvestra se všechno změnilo. Příběh o ztrátě, nepochopení a odvaze začít znovu, i když už je člověk v letech.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme se spolužáky překročili hranici mezi nevinnou legrací a skutečnou krutostí. Naše žertování vůči panu školníkovi, panu Novotnému, mělo být jen zábavou, ale místo toho jsme způsobili bolest, kterou už nešlo vzít zpět. Tato zkušenost mě naučila, jak křehká je lidská důstojnost a jak těžké je napravit chyby, které jsme způsobili druhým.
Jmenuji se Viktorie a celý život jsem žila v přesvědčení, že můj syn je moje všechno, zatímco dcera mi byla cizí. Moje tvrdost a neschopnost projevit lásku k dceři mě nakonec dohnaly k osamění a hlubokému přehodnocení vlastního života. Dnes se ptám sama sebe, jestli lze napravit chyby, které jsme způsobili těm, které jsme měli nejvíc chránit.
Jmenuji se Tomáš a byl jsem odložen do inkubátoru v pražské porodnici jen pár hodin po svém narození. Celý život jsem hledal odpověď na otázku, proč mě vlastní rodiče opustili, a snažil se najít své místo v rodinách, které mě nikdy nepřijaly za svého. Můj příběh je o bolesti, naději i touze po obyčejném lidském přijetí.
Jmenuji se Alena a po třiceti letech manželství jsem se rozhodla odejít od Karla, svého muže. Prožila jsem bolest, stud a samotu, ale také jsem našla sílu začít znovu a obnovit vztahy se svými dospělými dětmi, Terezou a Šimonem. Tento příběh je o odvaze čelit předsudkům, o hledání štěstí a o tom, jak rozvod může paradoxně rodinu posílit.
