Můj vztah s tchánem byl vždy křehkou rovnováhou. Je to slušný muž—pracovitý, přímočarý a podporující. Věřím, že mě respektuje. Nicméně, je tu jedna stránka jeho osobnosti, kterou považuji za náročnou: jeho sklon snadno se urazit. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem to pochopil. Na začátku mého manželství jsem se to naučil tvrdou cestou.
Chaos je jejich stálým společníkem. Běhají, šplhají, křičí a občas způsobí rozruch. Muž se neustále ocitá v situaci, kdy musí zasahovat a omlouvat se zmateným kolemjdoucím. Zdá se, že jen on dokáže zvládnout vír, který vytvářejí.
Navzdory zdánlivě harmonickému vztahu se Jana vždy cítila nespokojená a neklidná. S rostoucím počtem pracovních cest Petra začala zpochybňovat základy jejich manželství.
Přestože oba pracujeme na plný úvazek, tíha správy domácnosti a péče o naše děti leží pouze na mně. Můj manžel zůstává lhostejný k mé únavě a prosbám o pomoc.
Ve 40 letech stále žiji se svým dominantním otcem. Toužím po nezávislosti a vlastním životě, ale pocit viny z toho, že bych ho nechal samotného, mě drží v životě, který jsem si pro sebe nikdy nepředstavoval. Navzdory snům o založení rodiny a víkendech s přáteli trávím veškerý volný čas s ním, bojím se ho zklamat. Celý můj život se odehrává pod jeho střechou a osvobodit se zdá nemožné.
Ve 25 letech jsem se ocitla jako svobodná matka poté, co se můj manžel rozhodl, že dává přednost svobodě staromládeneckého života před rodinnými povinnostmi. Naše dcera, Anna, měla tehdy pouhé čtyři roky, když nás opustil. Byl přetížen nároky rodinného života a rozhodl se věnovat svým vlastním zájmům, nechávajíc nás, abychom se o sebe postaraly samy. Nyní, o mnoho let později, se ocitám v rozporu s Annou ohledně její vlastní rodinné dynamiky.
Myslela jsem si, že mám v Janě celoživotní přítelkyni, někoho, kdo byl po mém boku už od vysoké školy. Byla mou důvěrnicí, oporou a osobou, o které jsem věřila, že mě nikdy nezklame. Ale život má způsob, jak házet klacky pod nohy, a teď se snažím posbírat střepy přátelství, které se rozpadlo, když si vybrala mého bývalého manžela místo mě. Sdílíme dceru Annu, které je 16 let, a Jana ho znala téměř stejně dobře jako já.
Každá návštěva u mých tchánů se promění v maraton úkolů, po kterém jsem vyčerpaná a frustrovaná. Toužím po klidných víkendech, ale místo toho se ocitám v síti úkolů, které mi diktují moji tchánové. Je to neúprosný cyklus, kterého se obávám, ale cítím se bezmocná ho přerušit.
Rozpolcená mezi láskou ke své dceři a strachem z finančního zatížení, matka se potýká s obtížným rozhodnutím, zda podpořit dceřino rozhodnutí opustit nešťastné manželství. Jak se vyrovnává se svými vlastními obavami a společenskými očekáváními, uvědomuje si, že někdy neexistují snadné odpovědi.
Hledám radu, jak se vypořádat s lhostejností mé tchyně. Přestože bydlí jen pár ulic od nás, neviděla své vnoučata téměř rok. Nevolá ani neuznává jejich existenci. Nežádám, aby byla neustále přítomná, ale její úplná nepřítomnost je bolestivá. Proč se rozhodla distancovat se od nich?
Matka mého manžela se rozhodla prodat svůj dvoupokojový byt, aby mohla financovat koupi garsonky a rekreační chaty. Koneckonců, její syn už má vlastní bydlení, i když stále splácí hypotéku, a její dcera se má dobře. Ještě není vdaná, ale žije v jednopokojovém bytě, který zdědila po babičce. Snažili jsme se maminku přesvědčit, aby to přehodnotila, ale
Po deseti letech manželství jsem konečně začala zpochybňovat tradiční role, které mi byly vštípeny rodinou a společností. Byla jsem typická manželka, která zvládala plný úvazek, vychovávala naše děti, udržovala domácnost v dokonalém pořádku a zajišťovala, aby byl můj manžel, Marek, spokojený. Marek mé úsilí považoval za samozřejmost a věřil, že bez něj nemohu zvládnout. Ale jakmile jsem začala tyto předpoklady zpochybňovat, naše životy se nečekaně změnily.
