Moje snacha neumí vařit a odmítá se to naučit. Říká, že je to ztráta času. Nerozumím těmto mladým ženám dnes. Možná, kdybych měla dceru, vychovala bych ji jinak, ale mám dva syny. Můj nejstarší má 31 let a nejmladší právě oslavil 18. Můj nejstarší syn se oženil před rokem. Jeho žena je opravdu milá: chytrá, hezká, čistotná, ale neumí vařit.
Jednoduchý rozhovor mezi dvěma mladými dospělými vede k výměně telefonních čísel. Už tehdy jsem si všimla, že nevypadá jako typický městský kluk.
Pokaždé, když zavolám svému manželovi a zeptám se, kde je, řekne mi, že je u své matky. Právě si koupila nový koberec a on jí s ním pomáhá.
Říká se, že laskavost nelze vynutit. Všechno dělali za mými zády, ať si to teď vyřeší sami — povzdechla si Linda. Její nejstarší dcera podporuje její postoj.
Když se jejich dcera odstěhovala do zahraničí se svou rodinou, zůstávání doma se pro Jana stalo nesnesitelným. Jeho manželka, Marie, zbožňovala jejich dceru a vnoučata. Každý rozhovor v jejich domě se točil jen kolem dětí a jejich blaha. Nebyly žádné jiné témata k diskusi. Možná ani nechtěli žádné najít. Nyní, když jsou jejich milovaní daleko
Tvrdí, že nám pomůže s dětmi, abych se mohl vrátit do práce, i když jí to dříve nikdy nezajímalo. Teď jsem v dilematu.
Když jsem vyrůstala, moji rodiče a prarodiče mi vštěpovali zásadu „rodina na prvním místě.“ Upřednostňujte potřeby domácnosti, a pokud zbydou peníze, pak můžete myslet na sebe. Můj manžel a děti byli vždy na prvním místě. Tato zásada mi pomohla vybudovat domov a vychovat dvě děti. Společně s manželem jsme jim poskytovali vše potřebné.
Je to běžný scénář na konci roku. Všechno musí být hotové, něco je potřeba opravit. Práce je v plném proudu, na oběd není ani čas. Uprostřed tohoto chaosu se rodinné záležitosti komplikují.
Od mladého věku se naučila být soběstačná. Ona a její manžel žili pohodlně; byl úspěšným mužem s dobrým příjmem. Když se narodil jejich první vnuk, rozhodla se zajistit jeho budoucnost tím, že mu daruje jejich dům. O několik let později nová manželka jejího syna požaduje podíl na majetku.
Od útlého věku byla moje dcera odhodlaná vdát se za bohatého muže. Nezáleželo jí na jeho charakteru, jen na tom, že jí může poskytnout život v luxusu. Teď chce rozvod, ale nemohu jí dovolit zahodit její zlatý lístek.
Moje matka byla vždy příliš zaneprázdněná svou kariérou, aby s námi trávila čas. Její práce byla její nejvyšší prioritou, což nás nechávalo cítit se zanedbaní a nedůležití.
„Poslouchej mě, synu…“ zašeptala matka. Každé slovo bylo pro ni boj. Nemoc jí pomalu vysávala život. Ležela v posteli, vyhublá. Michalovi se zdála jako stín ženy, kterou kdysi byla. Vždy byla vysoká, silná a usměvavá. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Lýdii… Potřebuje někoho, kdo se o ni postará. Není jako ostatní…“
